Každý rodič někdy zažil, jak jeho dítě pláče, křičí a přilně k němu, když ho musí nechat u vychovatelky, u babičky nebo ve školce. To není jen „návyk“ - to může být separační úzkost. U většiny dětí je to přechodný vývojový krok, který zmizí s časem. Ale u přibližně 4 % dětí předškolního a školního věku se z něj stává porucha, která znemožňuje normální život - nechodí do školky, nemůže spát sám, má noční můry nebo často stěžuje na bolesti břicha bez fyzické příčiny.
Co je separační úzkost skutečně?
Separace znamená odloučení. Separační úzkost je nadměrný, neúměrný strach z oddělení od hlavních pečovatelů - obvykle rodičů. Není to jen smutná chvíle, kdy dítě řekne: „Nech mě u tebe!“. Je to intenzivní, trvající reakce, která přetrvává déle než 4 týdny a znemožňuje dítěti běžnou činnost. Dítě může odmítnout jít do školy, nechat se nechat s jinými dospělými, nebo se vůbec nechce rozloučit. Někdy se projevuje fyzicky: bolesti hlavy, zvracení, závratě, nebo neustálé opakování otázky: „Kdy se vrátíš?“
Tento strach není zbytečný. Je to vnitřní mechanismus, který měl původně chránit dítě před nebezpečím. Ale když se přehnaně rozvine, přemění se z ochranného mechanismu na překážku. Dítě se nejen bojí, že rodič zmizí - bojí se, že ho nejspíš nikdy neuvidí znovu. A to se projevuje i ve škole, ve hře, ve spánku - v každé situaci, kde je od rodičů odděleno.
Proč psychoterapie je první volbou, ne léky
Je běžné slyšet: „Proč nezaměřit se na léky?“ Ale v případě separační úzkosti u dětí je to špatná cesta. Léky - jako jsou antidepresiva nebo anxiolytika - mohou dočasně potlačit příznaky, ale neřeší kořen problému. Podle MUDr. Petra Weissa z Fakultní nemocnice v Motole by mohly vést k závislosti a dítě by se nikdy nenaučilo, jak si poradit samo.
Naopak, kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je důkazem uznávaná jako nejúčinnější metoda. Dostala hodnocení A od Americké akademie dětské a dospělé psychiatrické psychiatrie. Proč? Protože učí dítě konkrétním nástrojům: jak se uklidnit, když se cítí vyděšené, jak přemýšlet o tom, že rodič se vrátí, jak postupně zvyšovat dobu samostatného působení. KBT není „hovor“, je to cvičení - jako když se učíš plavat. A dítě se to naučí - a pak to používá celý život.
Pro děti mladší než 6 let se KBT často kombinuje s hrou. Hra je jejich jazyk. Když dítě hraje s plyšovou hračkou, která „bojí se“ být sama, terapeut mu pomáhá najít slova, kterými by mohlo říct: „Nechci, abys šla!“ - a pak společně prozkoumají, co se stane, když se hračka vrátí. Tím se strach mění z neznámého strachu na něco, co se dá pochopit a ovládnout.
Jak vypadá terapie - co se děje na sezeních?
Terapie separační úzkosti neznamená, že dítě sedí s terapeutem a vypráví o svých strasech. Většina sezení probíhá s rodiči přítomnými - ne proto, že dítě potřebuje rodiče, ale protože rodiče potřebují naučit se, jak reagovat. Tady je typický průběh:
- První sezení: Terapeut zjistí, jak vypadá každodenní život dítěte. Kdy se strach projevuje nejvíc? Jak reagují rodiče? Jaké situace vyvolávají pláč?
- 2.-5. sezení: Společně vymyslíme „plán odloučení“. Například: dnes se rozloučíme na 5 minut, zítra na 7 minut, pak na 10 minut. Dítě dostane přechodový objekt - plyšového zvířátka, které „pozoruje“ rodiče, když jsou pryč.
- 6.-15. sezení: Dítě začíná cvičit samostatnost. V terapeutickém prostředí zůstává s terapeutem, zatímco rodič odejde. Terapeut mu pomáhá pojmenovat pocity: „Máš strach, že maminka nepřijde?“ a pak společně zjistí, co se stane, když se vrátí - a většinou se vrátí včas. To je klíč: dítě se naučí, že sliby se drží.
- 16.-20. sezení: Přechod do reálného světa. Dítě jde do školky, kde terapeut spolupracuje s vychovatelkou. Rodiče se učí, jak se rozloučit - bez přetrvávání, bez návratu, bez překřičování.
Průměrně trvá 15-20 sezení, každé 45-60 minut, jednou týdně. To zní dlouho. Ale je to kratší než čekací doba na terapeuta - která v Česku často trvá 3 měsíce.
Co rodiče dělají špatně - a jak to opravit
Největší překážkou úspěšné terapie není dítě. Je to rodič.
Často se stává, že rodič se vrací, když dítě pláče. „Jen na chvíli, abych ho uklidnil.“ Nebo se vrací, když se rozhodne, že „dnes to není ten den“. Nebo se nechá ovlivnit křikem a nechá dítě zůstat doma. Tím všechno zničí. Dítě se naučí: „Když budu plakat dost dlouho, rodič se vrátí.“ A pak se strach jen posiluje.
Na Facebookové skupině „Rodiče s úzkostnými dětmi“ sdílí uživatelka Markéta M. svou zkušenost: „Dělala jsem to špatně měsíce. Vždycky jsem se vracela. Pak jsem se vzdala. Dala jsem si 5 minut. A když jsem se vrátila, dítě se usmívalo. A pak jsem to zvýšila na 7 minut. A pak na 10. Dnes už jde do školky bez pláče.“
Klíčové je:
- Vždy se rozloučit - neutekat, nezakrývat se za dveřmi.
- Ujistit dítě - „Maminka se vrátí po obědě. Víš, kdy? Když zazvoní zvoneček.“
- Splnit slib - pokud řeknete, že se vrátíte za 10 minut, vrátíte se za 10 minut. Ne za 12.
- Nevracet se - i když pláče. I když vás to bolí. Vracení podkopává důvěru.
- Používat přechodový objekt - plyšové zvíře, kapesník, malá fotka. Pro děti do 3 let to má „nadpřirozený význam“ - a pomáhá víc, než si myslíte.
Co nového v Česku? Aplikace, teleterapie a chybějící odborníci
Česká psychoterapie se mění. V roce 2023 byla spuštěna aplikace „Odpoj se“, která pomáhá rodičům sledovat postup dítěte. Dává návody, jak dlouho se má rozloučit, jaké slova použít, a dokonce měří, jak se dítě chová v různých situacích. Kombinace s terapií zkrátila léčbu o 22 %, podle Ministerstva zdravotnictví.
V roce 2024 začne pilotní projekt „Rodina bez úzkosti“ - bezplatná terapie pro děti ze sociálně znevýhodněných rodin. To je důležité, protože v Česku je jen 1 240 klinických psychologů specializujících se na děti - to je 1 na 10 600 dětí. Ve východních regionech je to 1 na 18 300. To znamená, že mnoho rodin čeká měsíce - a za tu dobu se strach jen zhoršuje.
Prof. MUDr. Jiří Raboch z Prahy říká, že do roku 2027 bude asi 35 % terapií probíhat přes video - teleterapie. To je zvěst zlepšení, protože rodiče z měst jako Ostrava, Olomouc nebo Hradec Králové už nemusí cestovat do Prahy.
Co dělat, když terapie nezabere?
Někdy se stává, že i přes 20 sezení dítě stále nechodí do školky. To neznamená, že terapie selhala. Znamená to, že je potřeba zvážit další kroky. Pokud se strach projevuje spolu s depresí, závratěmi, nebo dítě se stává úplně zavřené - terapeut může navrhnout kombinaci s léky. Ale jen po 12 týdnech psychoterapie a jen v případě těžkého průběhu. Léky nejsou řešením. Jsou pomůckou - jako když se na zlomenou nohu dá závěs. Neřeší zlomeninu, ale umožňuje jí se zahojit.
Největší chyba? Odkládat. Pokud dítě pláče každý den, když ho necháte ve školce, a to už trvá 3 měsíce - není to „jen fáze“. Je to signál. A signál se nesmí ignorovat. Čím dříve začnete terapii, tím rychleji se dítě naučí, že svět je bezpečný - i když rodič není vedle.
