Stojíte v terapeutické místnosti. Klient se pomalu otevírá - říká, že se cítí ztracený, že ho nechápe nikdo, a pak přidá: „Ale já věřím, že Bůh má pro mě plán.“ Co teď? Máte přerušit rozhovor, říct, že to není terapie? Nebo připustit, že to, co říká, je pro něj klíčové - a možná i léčivé?
V České republice je psychoterapie často vnímána jako vědecká, racionalistická praxe. A přesto, podle výzkumu z roku 2023, 78 % terapeutů potvrzuje, že jejich klienti přinášejí do sezení náboženská nebo spirituální témata. A 63 % z nich se cítí připraveno s těmito tématy pracovat. To znamená: víra a duchovnost nejsou v terapii překážkou. Jsou součástí života lidí. A když je ignorujete, ignorujete část toho, kdo klient je.
Freud a duchovní zážitky: od konfliktu k dialogu
Sigmund Freud považoval náboženství za „kolektivní neurózu“. V knize Budoucnost jedné iluze z roku 1927 tvrdil, že víra je iluze, kterou lidé vytvářejí, aby si ulehčili strach ze smrti a nejistoty. Tento pohled dlouho dominoval psychoterapii. Výsledkem bylo, že náboženství bylo považováno za zdroj psychických problémů - ne za jejich řešení.
Dnes už to tak není. Díky práci odborníků jako Jiřího Motla nebo Pavla Říčana se začíná chápat, že víra nemusí být jen zábranou, ale i zdrojem odolnosti. Někdo, kdo věří, že jeho utrpení má smysl, má jiný vztah ke své bolesti než někdo, kdo si myslí, že vše je náhodné. To není „náboženská iluze“ - to je lidská potřeba smyslu. A psychoterapie, která se snaží pomoci člověku najít svůj smysl, nemůže tento aspekt vyloučit.
Co je spiritualita - a proč to neznamená to samé jako náboženství
Ne každý, kdo mluví o duchovnosti, je věřící. Mnoho lidí v Česku používá slovo „spiritualita“ jako označení pro vnitřní hledání, spojení s přírodou, meditaci, nebo prostě pro pocit, že „něco většího“ existuje. To je jiné než náboženství, které má strukturu, dogma, obřady, komunitu.
Podle výzkumu O. Pechové z roku 2011 je pojem „spiritualita“ často používán nejasně. Někdo to chápe jako osobní zkušenost, jiný jako náhradu za náboženství. Ale pro klienta je to reálné. Když řekne: „Cítím se spojený s vesmírem, když jsem v lese“, není to jen romantická věta. Je to jeho způsob, jak najít klid, smysl, bezpečí. Terapeut, který to zavrhne jako „nepředmět“, ztrácí přístup k jeho vnitřnímu světu.
Tři způsoby, jak terapeut reaguje na víru - a který je ten správný
Výzkum ukazuje, že terapeuti reagují na duchovní témata třemi způsoby:
- Ignorování (12 %): „To je mimo terapii.“ Tento přístup je nejčastější u terapeutů, kteří se cítí nekompetentní nebo se bojí „nabídnout“ vlastní názor. Ale ignorování je také forma odmítnutí.
- Odkazování na náboženské autority (31 %): „To byste měl říct knězi.“ Toto je nebezpečné. Klient přichází k terapeutovi, protože hledá bezpečný prostor - ne aby ho poslali někam jinam. Odkazování může působit jako zavržení.
- Integrace do terapie (57 %): Tady se děje pravá práce. Terapeut se ptá: „Co pro tebe znamená ta víra?“, „Jak ti pomáhá?“, „Je něco v ní, co tě tíží?“
Nejúčinnější přístup není ten, kde terapeut „věří“ stejně jako klient. Je to ten, kde se zeptá - a naslouchá. Bez soudů. Bez přesvědčování. Bez toho, aby se snažil „napravit“ víru klienta.
Když víra škodí - rozlišování zdravé a nezdravé spirituality
Není všechna víra zdravá. Někdo věří, že je trestán Bohem za své chyby. Někdo se cítí vinen za to, že nemá děti. Někdo se bojí, že je „hříšník“, protože má jiné sexuální orientace. Tyto přesvědčení nejsou jen náboženské - jsou psychologické rány.
Jiří Motl rozlišuje zdravou a nezdravou spiritualitu. Zdravá posiluje: dává naději, smysl, soucit. Nezdravá trestá: vytváří vinení, strach, izolaci. Terapeut nemá za úkol odmítat víru. Má za úkol rozpoznat, zda ji klient používá k životu - ne k utrpení.
Příklad: Klientka říká: „Bůh mě trestá za to, že jsem se rozvedla.“ Terapeut neříká: „To je blbost.“ Říká: „Co ti ta myšlenka dělá? Jaký máš vztah k Bohu, když o tom přemýšlíš?“ Tím otevírá prostor pro změnu - bez toho, aby něco narušil.
Co dělat, když terapeut sám věří?
Je to běžné: terapeut je křesťan, muslim, buddhist, nebo ateista. A jeho vlastní víra se automaticky projevuje - v jazyce, v tónu, v tom, co považuje za „normální“.
Výzkum BM Grunta ukazuje, že 45 % křesťanských terapeutů se cítí rozpolcené. Cítí, že by měli být „neutrální“, ale zároveň cítí, že jejich víra je součástí toho, kdo jsou. A to je v pořádku. Nejde o to, aby terapeut přestal věřit. Jde o to, aby nevnucoval svou víru.
Co dělat? První krok: uvědomit si vlastní předsudky. Druhý krok: nechat klienta mluvit. Třetí krok: nechat se nechat překvapit. Někdy klient, který říká: „Já vím, že Bůh mě miluje“, potřebuje jen to, aby někdo řekl: „To zní jako velká úleva.“ A to je všechno.
Co se děje v Česku - a kam směřujeme
V roce 2015 jen 15 % českých terapeutů pracovalo s duchovními tématy. Dnes je to 37 %. V roce 2024 začala Univerzita Karlova pilotní kurz Spiritualita v psychoterapii. Katedra psychologie náboženství na Univerzitě Palackého v Olomouci pořádá konference už od roku 2010. Česká komora psychologů má 1 852 registrovaných terapeutů - a z nich 28 % uvádí, že tato témata aktivně zahrnují do praxe.
Toto není náhoda. Je to odpověď na reálnou potřebu lidí. Lidé, kteří přicházejí do terapie, nechtějí jen „odstranit symptomy“. Chtějí najít smysl. Chtějí, aby někdo viděl celého člověka - ne jen jeho diagnózu.
Dialog mezi terapií a vírou už není budoucnost. Je to dnes. A ten, kdo ho ignoruje, ignoruje část toho, co lidé opravdu potřebují.
Praktické rady pro terapeuty: jak začít respektovat víru
- Neříkejte: „To není téma pro terapii.“ Řekněte: „Můžeš mi říct, co to pro tebe znamená?“
- Neřešte věřícího klienta „přes“ náboženství. Není vaším úkolem ho přesvědčit, že „Bůh neexistuje“ nebo že „víra je iluze“. Vaším úkolem je pochopit, jak jeho víra funguje v jeho životě.
- Uvědomte si svou vlastní víru. Co vás ovlivňuje? Co se vám zdá „nesprávné“? Co byste si přál, aby vás někdo řekl, kdybyste byl v jeho kůži?
- Neodkazujte k kněžím, pastýřům nebo gurům. Pokud klient potřebuje duchovního vedení, můžete se zeptat: „Chceš, abych ti pomohl najít někoho, kdo by ti mohl pomoci s tímto aspektem?“ Ale dejte mu volbu.
- Nejste duchovní vůdce. Jste terapeut. Vaším úkolem není dát odpovědi. Vaším úkolem je pomoci klientovi najít vlastní.
Psychoterapie neztrácí svou vědeckou základnu, když respektuje víru. Naopak - stává se hlubší. Nejde o to, aby se terapie stala náboženstvím. Jde o to, aby se stala místem, kde se člověk může objevit celý - s věrou, pochybnostmi, strachy, nadějemi.
