Stoje v rohu místnosti, kde ostatní smějí, hovoří a dotýkají se, se člověk s schizoidní poruchou osobnosti necítí jako mimo. Cítí se jako jiný. Ne jako někdo, kdo se bojí lidí, ale jako někdo, kdo prostě nechápe, proč by měl někoho potřebovat. Tato porucha není o strachu. Není o špatných sociálních dovednostech. Je to hluboká, trvalá odtažitost - emocionální, psychická, fyzická. A přesto, že se o ní mluví málo, žije s ní v Česku desetitisíce lidí. A většina z nich nikdy nezačne terapii. Ne proto, že nechce pomoci. Ale proto, že jim je jedno, jestli jí někdo dá.
Co je schizoidní porucha osobnosti?
Schizoidní porucha osobnosti není jen „bývám trochu zavřený“. Je to trvalý vzorec chování, který se projevuje už od dětství. Lidé s touto poruchou nechají vztahy. Nebo aspoň takové, které ostatní považují za normální. Nemají přátelství, které by je vydávalo z domu. Nemají lásku, která by je přiměla změnit rutinu. Někdy mají partnera, ale i ten je spíš jako nějaký příjemný přítomný předmět - ne člověk, se kterým by chtěli dělit myšlenky, strachy nebo radosti.
Podle DSM-5, který je základním nástrojem pro diagnostiku v psychiatrii, se schizoidní porucha charakterizuje:
- Preferencí osamělosti a izolace
- Velmi omezeným projevem emocí - i v situacích, kdy by se normálně čekalo, že někdo bude smutný, šťastný nebo vzrušený
- Nezájmem o sexuální vztahy
- Nezájmem o vztahy s jinými lidmi, i když je to v rámci rodiny
- Preferencí aktivit, které nevyžadují spolupráci
- Neschopností reagovat na sociální signály - například nechávají věci v tichosti, když by někdo jiný řekl „díky“ nebo „je mi to líto“
Nejde o autismus. Nejde o sociální fóbiu. Nejde o depresi. I když se příznaky překrývají, schizoidní porucha je jiná. Lidé s touto poruchou nejsou šťastní, ale nejsou ani nešťastní. Jsou… neutrální. A to je právě to, co je obtížné pochopit - a ještě obtížnější léčit.
Proč je psychoterapie jedinou možností léčby?
U mnoha duševních poruch existuje léčba pomocí léků. Antidepresiva pro depresi, stabilizátory nálady pro bipolární poruchu, antipsychotika pro schizofrenii. U schizoidní poruchy to tak není. Medicína tady prakticky neexistuje. Podle Mojra.cz (2024) je medikace „příliš nedoporučována“. Proč? Protože léky nezmění to, co je jádrem poruchy: nechápání, proč by měl člověk někoho potřebovat.
Psychoterapie je tedy jediná cesta. A není to jednoduchá. Většina terapeutů se s tímto případem setkává jen několikrát za život. Podle průzkumu Asociace českých a moravských psychologů (2023) pouze 18 % psychologů v Česku se během praxe setkalo s touto poruchou více než pětkrát. To znamená, že mnoho lidí s touto diagnózou projde několika terapeuty, než narazí na někoho, kdo opravdu ví, co dělá.
Terapie není o tom, aby člověk „naučil“ být sociální. Je o tom, aby se člověk naučil pochopit, co se v něm děje. A to je úplně jiný proces.
Jak probíhá terapie emoční odtažitosti?
Standardní techniky, které fungují u úzkostných poruch nebo hraniční poruchy osobnosti, tady selhávají. Když terapeut řekne: „Co cítíš, když ti kamarád neodpoví?“, odpověď není „bojím se, že mě opustí“. Je to: „Nevím. Nechápu, proč by to mělo mít nějaký význam.“
Terapie se tedy musí přizpůsobit. Zde jsou nejčastější přístupy:
Kognitivně behaviorální terapie (KBT)
KBT tady není o tom, jak „změnit myšlenky“. Je o tom, jak pozorovat myšlenky. Terapeut pomáhá pacientovi rozpoznat, kdy se jeho chování liší od toho, co by se „očekávalo“ - a pak společně zkoumají, co se stane, když se něco změní. Například: „Když jsi řekl, že chceš jít na kávu, co se stalo v hlavě? Co jsi cítil? Co jsi si říkal?“
Tento přístup je dlouhodobý. Podle Psychiatrie pro praxi (2001) trvá léčba poruch osobnosti obvykle 1 až 3 roky. A to je minimum. Mnoho pacientů ukončí terapii předčasně - ne proto, že je to špatně, ale protože jim je jedno.
Skupinová terapie
Skupinová terapie není o tom, aby se lidé naučili hovořit. Je o tom, aby se naučili vidět - sebe i ostatní. V chráněné skupině může člověk s schizoidní poruchou zjistit, že jiní lidé nejsou „hroziví“ ani „nepotřební“. Může zjistit, že když někdo řekne „dnes jsem se cítil ztracený“, neznamená to, že je to slabý. Znamená to, že je lidský.
Skupina je klíčová, protože v ní není potřeba „hrát“. Není potřeba být „zábavný“, „přívětivý“ nebo „zajímavý“. Stačí být přítomen. A to je pro mnohé první krok k tomu, aby se začali cítit jako součást něčeho.
Rodinná terapie
Často je rodina první, kdo si všimne, že něco není v pořádku. „Můj syn se nikdy nezúčastňuje rodinných oslav.“ „Moje dcera se nechce vůbec nikdy vidět.“ Rodina často přijde na terapii s nároky: „Chceme, aby se změnil.“
Terapie tady nejde o to, aby se změnil pacient. Jde o to, aby se změnila komunikace. Rodina se naučí, že „nechce“ neznamená „nechce být milovaný“. A pacient se naučí, že „nepotřebuji“ neznamená „nechci být pochopen“.
Nácvik sociálních dovedností
Tady se nejedná o „jak říct ‚ahoj‘“. Jde o to, jak rozpoznat, kdy je někdo připravený na komunikaci. Jak poznat, kdy se může někdo dotknout, kdy ne. Jak říct „ne“ bez toho, aby to znělo jako útok. Jak říct „ano“ bez toho, aby to znělo jako ústup.
Je to jako učit se jinému jazyku. Ne všichni se naučí mluvit jako místní. Ale někdo se naučí přežít.
Co se stane, když terapie selže?
Největší výzvou je motivace. Většina lidí s poruchou osobnosti nechce být „vylečena“. Nechce být „normální“. Nechce být „sociální“. Oni chtějí jen… žít. A pokud žijí, i když jsou izolovaní, proč by se měli měnit?
Terapeut, který se snaží přimět pacienta ke změně, se brzy setká s odporou. Ale terapeut, který řekne: „Necháme to tak, jak je. Ale zkusme si to trochu prohlédnout.“ - ten může vytvořit důvěru. A důvěra je jediná cesta.
Podle Zdraví.euro.cz (2023) pacienti často ukončí terapii, protože „im je jedno, co si o nich kdokoliv myslí“. A to je pravda. Ale to neznamená, že je to bezvýznamné. Někdy stačí, aby si člověk řekl: „Víš, když jsem to řekl, tak se v tom člověku něco změnilo. A já jsem to vůbec neviděl.“
Co můžeš udělat, pokud máš blízkého s touto poruchou?
Nechápeš, proč se tvůj bratr nikdy nezúčastňuje oslav. Proč se tvůj přítel vyhýbá každému kontaktu. Proč se tvůj syn nechce podělit o své myšlenky.
Neobviňuj. Nepřiměj. Nedávej mu „výzvu“ k tomu, aby se změnil. Místo toho:
- Přiznej, že jsi v pořádku s tím, jak je - „Nechápu, ale nechci, abys se změnil.“
- Dej mu prostor. Nezavírej ho. Nezavírej ho do „výjimečného“ stavu. Buď jen přítomen.
- Připrav se na to, že se nezmění. Ale že může začít mluvit. A to je důležitější než změna.
- Hledej terapeuta, který má zkušenosti s poruchami osobnosti. Ne každý psycholog to zvládne.
Budoucnost léčby v Česku
V roce 2023 začal výzkumný projekt „Poruchy osobnosti v české populaci“ - první systematický přístup k mapování prevalence a efektivity léčby. V roce 2025 se plánuje první kontrolovaná studie kognitivně behaviorální terapie specificky upravené pro schizoidní poruchu osobnosti. To je první krok k tomu, že se o této poruše začne mluvit jako o realitě, ne o výjimce.
Na konci roku 2024 by měla být aktualizována česká léčebná doporučení pro poruchy osobnosti. A poprvé bude schizoidní porucha osobnosti zahrnuta jako samostatná entita, ne jako „odvozená“ od jiných.
Je to pomalý proces. Ale pomalý proces je jediný, který tady může fungovat. Protože změna není o tom, aby se člověk změnil. Je to o tom, aby se člověk naučil žít s tím, co je - a možná, jen možná, najít v tom něco, co ho ještě nezničilo.
