Muzikoterapie: Jak hudba pomáhá léčit duševní potíže

Muzikoterapie není jen poslouchání písniček, když se máte špatně. Je to profesionální terapeutická metoda, která používá hudbu jako nástroj k léčbě duševních, emocionálních i sociálních potíží. A není to nějaká novinka založená na magii - má vědecké základy, dlouhou tradici a v Česku už desítky kvalifikovaných odborníků, kteří s lidmi pracují v nemocnicích, školách, domovech pro seniory i v soukromých kancelářích.

Co vlastně muzikoterapie je?

Muzikoterapie je terapeutický proces, kde kvalifikovaný odborník - muzikoterapeut - používá hudbu, zvuky, rytmus a melodie k podpoře změny u klienta. Nejde o to, aby klient hrál skvěle nebo poznal všechny noty. Jde o to, aby hudba pomohla vyjádřit to, co slovy nejde říct. Někdo nemůže promluvit o své ztrátě, ale může hrát na bicí, jak ho to bolí. Někdo se nechce otevřít, ale když se spolu s terapeutem zahrají na klavír, najde cestu k emoci, kterou dlouho tlumil.

Termín pochází z latinského musica (hudba) a řeckého therapeia (léčit, starat se). Takže doslova - léčit hudbou. Ale není to jen o tom, jak se člověk cítí, když slyší hezkou píseň. Je to o aktivním, strukturovaném procesu, který vede k změně v komunikaci, sebevědomí, pohybu, emocích a vztazích.

Kdo to může využít?

Muzikoterapie není jen pro děti nebo staré lidi. Je pro každého, kdo má problém s vyjádřením, komunikací nebo regulací emocí. Používá se u:

• Osob s autistickým spektrem - pomáhá rozvíjet komunikaci a sociální vazby
• Dětí s vývojovými poruchami - podporuje jazyk, pohyb a pozornost
• Seniorů s demencí - probouzí vzpomínky, zlepšuje náladu, snižuje agitaci
• Lidí s depresemi, úzkostmi nebo PTSD - umožňuje bezpečně prožít a zpracovat bolest
• Osob s neurologickými onemocněními - jako Parkinson, mrtvice - podporuje pohybové funkce a řeč
• Adolescentů, kteří se zavírají - hudba je brána do světa, který jinak nechce otevřít

V Česku se muzikoterapie už používá v péči o děti s postižením, v psychiatrických odděleních i v domovech pro seniory. A není to jen doplněk - často je to jediný způsob, jak s někým vůbec začít komunikovat.

Jak to vlastně funguje?

Muzikoterapeut nejprve zjistí, co klient potřebuje. Pak vybere vhodný přístup. Jsou dva hlavní: reaktivní a aktivní.

Reaktivní muzikoterapie - klient poslouchá hudbu, kterou terapeut zvolí podle jeho stavu. Třeba klidná, pomalá melodie pro někoho, kdo je přetížený úzkostí. Nebo hlasové improvizace, které reagují na jeho dech a pocity. Hudba funguje jako zrcadlo - klient slyší své vnitřní stavy odrážené ve zvucích, a to mu pomáhá je poznat a přijmout.

Aktivní muzikoterapie - klient sám hraje, zpívá, tleská, pohybuje se k hudbě. Může používat jednoduché nástroje - bubny, kytary, xylofony, nebo jen své tělo. Tady nejde o umění, jde o výraz. Když dítě s autistickým spektrem tleská v rytmu, který si vymyslí samo, začíná cítit kontrolu nad svým tělem. Když dospělý muž, který se cítí bezmocný, začne hrát na bicí s větší silou, uvolňuje agresi, kterou dlouho potlačoval.

Terapeut neříká: „Hraj to tak.“ Říká: „Co chceš dnes říct?“ A pak pomáhá najít hudební cestu k tomu, co se vnitřně děje. Výsledek? Často je to klid, který se objevil po měsících vzrušení. Nebo slovo, které se poprvé vypovědělo, když se člověk zpíval.

Proč je to jiné než psychoterapie slovy?

Většina psychoterapií se opírá o řeč. Ale co když slova nejsou dostatečná? Co když trauma je příliš hluboké, nebo příliš staré, nebo příliš bolestné, aby se dalo promluvit? Hudba nemá potřebu být logická. Nemusí mít význam. Může být jen zvuk - a přesto může dojít k hlubokému pohnutí.

Hudba aktivuje oblasti mozku, které slova nezachytí: limbický systém (emoce), mozkomíšní můstek (rytmus a pohyb), a i oblasti spojené se vzpomínkami. To znamená, že muzikoterapie může přistoupit k emocím, které jsou uložené tělem, ne v hlavě. Lidé s PTSD, například, často nemohou promluvit o své zkušenosti. Ale když slyší hudbu, která se shoduje s jejich vnitřním napětím, může se v nich začít něco uvolňovat. A to bez toho, aby museli říct, co se stalo.

V Česku se muzikoterapie často spojuje s biosyntézou - hlubinnou somatickou psychoterapií. Tam se hudba používá k vycítění životních proudů - těch neviditelných toků energie, které se v těle pohybují. Když klient zpívá, tleská nebo hraje na nástroj, terapeut sleduje, jak se jeho tělo pohybuje, jak se mění dech, jak se mění napětí. A to je klíč k porozumění, co se v něm děje.

Kdo je muzikoterapeut?

Není to hudebník, který se naučil pár triků. Není to psycholog, který si přidal nástroj. Je to odborník s dvěma vzděláními - hudebním a terapeutickým. V Česku se vzdělává na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze nebo na Masarykově univerzitě v Brně. Musí znát psychologii, neurologii, vývojovou psychologii, hudební teorii, improvizaci a etiku.

Je to jako lékař, který používá hudbu místo pilulek. Musí vědět, jaký rytmus uklidní, jaká melodie vyvolá smutek, který zvuk může vyvolat paniku. A musí být schopen to všechno přizpůsobit jednotlivci. Není to „hrát nějakou písničku“. Je to přesná, citlivá, vědecky podložená praxe.

Česká muzikoterapeutická asociace (CZMTA) udržuje standardy, certifikuje odborníky a sleduje, aby terapie byla bezpečná a účinná. A to je důležité - ne každá hudba je vhodná. Některé písničky mohou zhoršit stav, pokud nejsou zvoleny správně. To je důvod, proč muzikoterapie nesmí být „náhodný“ proces.

Co se děje v praxi?

V domově pro seniory v Brně se každý týden konají muzikoterapeutické hodiny. Starší lidé, kteří už neřečí, začnou zpívat, když zazní známá píseň z jejich mládí. Někdo se začne pohybovat, když se hraje rytmická hudba. Jeden muž, který neodpovídal na žádnou otázku po měsících, se v jedné hodině vzdal a řekl: „To je ta píseň, kterou jsem hrál na svatbu.“

V škole pro děti s autistickým spektrem se děti učí přes hudbu komunikovat. Místo toho, aby se učily slova, začnou vyměňovat zvuky - tleskají, koukají na nástroj, hrají rytmus. A postupně se to převádí na slova, na pohledy, na kontakt.

U adolescentů s úzkostí se může muzikoterapeut seženout s děvčetem, které se nechce otevřít, a spolu s ní vytvoří hudební příběh. Dívka hraje na kytaru, terapeut doprovází na bicích. Nepíšou píseň - vytvářejí prostor, kde se může cítit bezpečně. A pak, někdy po týdnech, řekne: „Myslím, že to bylo moje tělo, které to cítilo.“

Je to jen pro některé?

Ne. Muzikoterapie není pro „zvláštní“ lidi. Je pro každého, kdo má potíže s tím, jak se cítí. Pro ty, kteří se cítí ztracení. Pro ty, kteří nevědí, jak se vyjádřit. Pro ty, kteří už nevěří, že slova pomohou. Hudba není vyloučená. Je v každém z nás. V dechu, v srdci, v kroku. Muzikoterapie jen pomáhá najít ten hudební jazyk, který už tam je - jen ho neumíme slyšet.

Co se stane, když to vyzkoušíte?

Nikdo vám neřekne, že to bude rychlé. Nebo snadné. Ale mnozí, kteří to vyzkoušeli, říkají: „Nikdy jsem si neuvědomil, že můžu cítit tolik, aniž bych musel říct, co to je.“

Muzikoterapie není zázrak. Je to práce. Ale práce, která vede k tomu, že se člověk znovu naučí být sám sebou. Bez slov. Bez ocenění. Jen s hudbou, která ho slyší.