Komplexní PTSD není jen silnější verze běžné posttraumatické stresové poruchy. Je to jiná nemoc - vyrostlá z dlouhodobého zanedbání, násilí nebo úzkosti v dětství, kdy dítě nemělo kam utéct. Zatímco běžná PTSD vzniká po jedné šokující události - například dopravní nehodě nebo násilném útoku - komplexní PTSD se hromadí roky. Je to trauma, které se vplétá do každého dechu, každého vztahu, každého pocitu o sobě. A v České republice je stále příliš často přehlíženo.
Co je komplexní PTSD skutečně?
Komplexní PTSD (C-PTSD) je diagnostická kategorie, kterou Světová zdravotnická organizace (WHO) oficiálně zařadila do ICD-11 v roce 2022. To znamená, že od tohoto data je v medicíně uznávána jako samostatná porucha, nejen jako varianta běžné PTSD. Ale zatímco v Británii nebo Austrálii se o ní hovoří otevřeně, v Česku mnozí lékaři a psychologové stále nevědí, jak ji rozpoznat. A to je problém.
Na rozdíl od běžné PTSD, která se projevuje především flashbaky, vyhýbáním se vzpomínkám a přehnanou bdělostí, C-PTSD přidává tři hlavní dimenze:
- Emoční dysregulace - náhlé výbuchy hněvu, hluboká beznaděj, neustálý pocit prázdnoty nebo přílišná citlivost na kritiku
- Negativní sebevnímání - pocit, že jsi špatný, zavinil jsi to, že jsi bezcenný, že jsi závadný
- Vztahové potíže - strach před blízkostí, potíže s důvěrou, časté opakování škodlivých vztahů nebo úplná izolace
Tyto příznaky nevznikají z ničeho. Vznikají z toho, že dítě, které mělo potřebovat bezpečí, našlo místo toho násilí, zanedbání nebo manipulaci. Když se dítě roste v prostředí, kde je jeho strach ignorován, jeho pláč neposlouchán, jeho tělo porušováno - jeho mozek se přizpůsobí. Ne už jen jako reakce na hrozbu, ale jako způsob, jak přežít. A toto přizpůsobení se stává jeho identitou.
Proč se C-PTSD často přehlíží?
V Americe se C-PTSD vůbec neuznává jako samostatná diagnóza. Americká psychiatriecká asociace (APA) ji v DSM-5 a DSM-5-TR nezařadila. Místo toho rozšířila kritéria pro PTSD, aby zahrnula širší spektrum příznaků. Výsledek? Mnoho lidí s C-PTSD dostane diagnózu „běžná PTSD“ - nebo horší - diagnózu poruchy osobnosti, například hranicové poruchy osobnosti.
To je katastrofa pro léčbu. Porucha osobnosti znamená, že se něco „nepřizpůsobí“ - že je to „vrozené“ nebo „trvalé“. Ale C-PTSD není vrozená. Je to reakce. Je to zranění. A zranění se může hojit.
V Česku je situace podobná. I když ICD-11 platí od roku 2022, mnoho terapeutů nebylo vycvičeno v rozpoznávání C-PTSD. Někteří příznaky - jako například emocionální výbuchy nebo sebevražedné myšlenky - se považují za „typické pro borderline“, aniž by se zkoumalo, zda nejsou důsledkem dlouhodobého zneužívání v dětství. A tak lidé procházejí desítkami terapeutů, než někdo řekne: „To, co zažíváš, není chyba tvé osobnosti. Je to důsledek toho, co ti někdo udělal.“
Co se děje v těle, když máš komplexní PTSD?
Nejde jen o myšlenky. Nejde jen o vzpomínky. C-PTSD se projevuje i v těle. Mnozí lidé s touto poruchou trpí nevysvětlitelnými bolestmi hlavy, závratěmi, bolestmi v břiše nebo na hrudi. Někteří cítí, že jejich tělo není jejich - že se cítí jako mimo sebe. To se jmenuje disociace. Je to mozekův způsob, jak se ochránit, když se nemůžeš vydat.
Neustálý stres v dětství mění fungování nervového systému. Hlavní hormon stresu, kortizol, se u těchto lidí často vyrábí příliš mnoho nebo příliš málo. Výsledek? Tělo je buď v neustálém režimu „běž“ nebo „zůstaň mrtvý“. Není schopné se uvolnit. Není schopné cítit klid. A to vysvětluje, proč se lidé s C-PTSD často cítí jako „připnutí“ k minulosti - i když je dnes bezpeční.
Co pomáhá při léčbě komplexní PTSD?
Neexistuje jednoduchý recept. Léčba C-PTSD není jako „odstranit zranění“ - je to jako „znovu naučit tělo a mozek, jak být v bezpečí“.
Nejúčinnější přístup je fázový:
- Stabilizace - nejprve se musí naučit lidé řídit své emoce, přestat se odpojovat od těla, najít bezpečnou podporu. Bez toho je zpracování traumatu nebezpečné - může to zhoršit stav.
- Zpracování traumatu - až je tělo a mozek stabilní, může začít práce s vzpomínkami. Zde se používají techniky jako EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing) nebo terapie zaměřená na schopnosti (STAIR), která učí lidem, jak řídit emoce a komunikovat vztahy.
- Integrace - zde se lidé učí žít s tím, co se stalo, bez toho, aby to definovalo jejich celý život. Získávají zpět pocit, že jsou v pořádku - i když něco z nich bylo zničeno.
Ve výzkumu, který provedla Michaela Čmíralová v roce 2024, se lidé s vývojovým traumatem shodli na jednom: klíčem k hojení byl terapeut, který nejen slyšel jejich příběh, ale uvěřil mu. Neříkal: „To je jen tvoje představa.“ Neříkal: „Nemusíš se cítit takhle.“ Říkal: „To, co ti udělali, bylo špatné. A ty jsi nezavinil.“
Proč je terapeutická vazba tak důležitá?
Když jsi dítě, které získává násilí místo lásky, tvoje schopnost věřit vztahům se zničí. V dospělosti se ti zdá, že každý, kdo ti přijde blízko, ti něco chce. Nebo že jsi příliš náročný. Nebo že jsi závadný.
Terapeutická vazba je první příležitostí, abys zažil jiný vztah. Ne ten, kde jsi musel být „dobrý“, aby tě někdo nezabil. Ne ten, kde jsi musel mlčet, aby tě nezneužili. Ten, kde můžeš být špatný, smutný, rozzlobený - a přesto jsi v pořádku.
Tato vazba není jen „dobrý vztah“. Je to neurologický přeprogramování. Každá chvíle, kdy terapeut zůstane klidný, kdy ti řekne: „Nechu to tady,“ kdy ti neřekne: „To je na tebe,“ - je krok k tomu, aby se tvůj mozek naučil: „Někdo může být bezpečný.“
Co se stane, když se C-PTSD nelečí?
Bez léčby se C-PTSD nevytratí. Zhoršuje se. Lidé s touto poruchou mají výrazně vyšší riziko závislostí, sebevražedných myšlenek, chronických onemocnění a rozpadu vztahů. Mnozí se stávají „přeživšími“, ale ne žijícími.
Je to jako mít stálý požár v domě, který nikdo nevidí. Zvenku vypadáš jako normální člověk. Pracuješ, mluvíš, směješ se. Ale uvnitř - v každém dechu - je to horko, které nikdy nezmizelo.
Nejhorší je, že mnozí lidé s C-PTSD si myslí, že to je jejich vina. „Měl jsem se naučit překonat to.“ „Měl jsem být silnější.“ Ale to není pravda. Někdo ti něco zničil. A teď je čas to opravit - ne tím, že se „překonáš“, ale tím, že se necháš pomoci.
Kde hledat pomoc v Česku?
Ještě není mnoho terapeutů, kteří se specializují na C-PTSD. Ale nejsi sám. Některé instituce, jako je Centrum pro trauma v Praze nebo Psychoterapeutické centrum Brno, začínají nabízet programy zaměřené na vývojové trauma. Hledej terapeuty, kteří používají:
- Tělesně orientovanou terapii (např. somatic experiencing)
- EMDR adaptovaný pro komplexní trauma
- STAIR (Skills Training in Affective and Interpersonal Regulation)
- Terapii zaměřenou na bezpečí a stabilizaci
Nech se nechat vést tím, co ti říká tělo. Pokud ti někdo řekne: „To je jen tvoje představa,“ - běž pryč. Pokud ti někdo řekne: „To, co ti udělali, bylo špatné, a já tě tu mám,“ - zůstaň.
Je hojení možné?
Ano. Ale není rychlé. Není jednoduché. Není výsledek jedné sezení. Je to cesta, která trvá roky. A někdy se zdá, že se nic nemění. Ale změny přicházejí pomalu - jako první světlo po dlouhé noci.
První změna: přestaneš se cítit jako „zraněný“ - a začneš se cítit jako „přeživší“.
Druhá změna: přestaneš se stydět za to, že jsi někdy křičel, nebo se odpojil, nebo se nechal zneužít. Začneš chápat, že to byla tvá strategie přežití. A že to bylo chytré.
Třetí změna: začneš věřit, že můžeš být blízko někomu - a nezničí tě.
Nejsi „poškozený“. Nejsi „vadný“. Nejsi „ztracený“. Jsi člověk, který přežil to, co mělo zničit jiného. A teď máš šanci žít - nejen přežívat.
Je komplexní PTSD stejná jako porucha osobnosti?
Ne. Komplexní PTSD je reakce na dlouhodobé trauma, ne vrozená nebo trvalá vada osobnosti. Lidé s C-PTSD často dostávají špatnou diagnózu jako hranicová porucha osobnosti, protože příznaky se překrývají. Ale zatímco porucha osobnosti se považuje za „trvalý způsob, jak jsi“, C-PTSD je zranění, které se dá hojit. Léčba C-PTSD se zaměřuje na zpracování traumatu a obnovu bezpečí - ne na „opravu osobnosti“.
Může se komplexní PTSD objevit i u dospělých, kteří nebyli zneužíváni v dětství?
Ano, ale méně často. C-PTSD vzniká nejčastěji v dětství, kdy je mozek a vztahy v největším vývoji. Ale někteří dospělí, kteří prošli dlouhodobým zneužíváním - například v kontrole nebo manipulaci v dospělém vztahu, v útěku nebo v zajetí - mohou vyvinout podobné příznaky. Klíčové je nejen „co se stalo“, ale „jak dlouho to trvalo“ a „zda jsi měl kde utéct“.
Může léčba C-PTSD pomoci i bez léků?
Ano, léčba C-PTSD je primárně psychoterapeutická. Léky, jako jsou antidepresiva, mohou pomoci s příznaky jako úzkost nebo deprese, ale neřeší příčinu. Základem je terapie, která pomáhá tělu a mozku zvládnout stres, obnovit bezpečí a zpracovat trauma. Některé osoby potřebují léky na krátkou dobu, jiní ne. To záleží na individuálních potřebách.
Proč je tělesně orientovaná terapie důležitá pro C-PTSD?
Trauma se ukládá nejen v paměti, ale v těle. Lidé s C-PTSD často cítí bolesti, napětí nebo odpojení od vlastního těla. Tělesně orientovaná terapie (např. somatic experiencing nebo sensorimotor psychotherapy) pomáhá obnovit spojení mezi tělem a myslí. Učí tě cítit bezpečí v těle - což je první krok k tomu, abys přestal být „v pohotovosti“ a začal žít.
Jak dlouho trvá léčba C-PTSD?
Není to otázka měsíců, ale let. Někteří lidé začínají cítit změny po 6-12 měsících stabilizace. Plné zpracování a integrace může trvat 2-5 let nebo déle. To záleží na délce trauma, podpoře, terapeutovi a tvojí schopnosti trpělivosti. Nejde o rychlost - jde o bezpečí. A to trvá čas.
Nejsi sám. Nejsi „ztracený“. A nejsi „poškozený“. Jsi člověk, který přežil to, co neměl přežít. A teď máš možnost žít - opravdu žít.
