Délka a frekvence párové terapie: Proč 90 minut dává smysl

Párová terapie není jen rozhovor o problémech. Je to proces, kde čas není jen časem - je to prostor, ve kterém se mění vztahy. V České republice se standardně používá délka 90 minut na jedno sezení. Proč právě tolik? Proč ne 50 minut jako u individuální terapie? A proč se sezení obvykle konají každé tři až čtyři týdny? Tyto otázky nejsou jen technické. Odpovědi na ně určují, jestli terapie pomůže - nebo zůstane jen povrchovou návštěvou.

Proč ne 50 minut?

Individuální terapie trvá 50 minut. Ten čas je vybírán proto, aby terapeut měl mezery mezi klienty, aby mohl zaznamenat poznámky, oddechnout, připravit se na dalšího. Ale párová terapie není o jedné osobě. Je o dvou. A o tom, jak spolu komunikují - nebo jak nekomunikují.

Když přijdou dva lidé do místnosti, kde se všechno rozpadlo, potřebují čas. Čas, aby jeden mohl říct, co ho bolí. Čas, aby druhý mohl slyšet, nejen čekat na svou řadu. Čas, aby terapeut viděl, jak se věta přenáší, jak se pohledy vyhýbají, jak se hlas ztuhne. V 50 minutách to prostě nejde. Většina párů začne hovořit až po 15-20 minutách. A když se konečně dostanou k podstatě, čas už končí.

90 minut umožňuje jiný temp. Nejprve se vytvoří bezpečí. Pak se přijde k emocím. A až pak - k tomu, co se skrývá za těmi emocemi. Terapeut musí být nejen posluchač, ale i moderátor. Musí zastavit přerušování, přesměrovat útoky na vztah, ukázat, jak se vzorce opakují. To všechno vyžaduje prostor. A ten prostor je 90 minut.

Frekvence: Proč každé 3-4 týdny?

Představte si, že se naučíte hrát na kytaru. Přijdete na lekci jednou za měsíc. Co se stane? Ztratíte zájem. Nebo se naučíte každý den. Co se stane? Přetížíte se. Párová terapie hledá rovnováhu.

Každé 3-4 týdny je ideální časový interval. Proč? Protože mezi sezeními potřebujete čas na to, aby se nové dovednosti osadily. Nejde jen o to, co se řekne v místnosti. Důležité je, co se stane doma. Když se naučíte, jak říct „Mám pocit, že jsi mě nechal“ místo „Vždycky mě ignoruješ“, potřebujete několik dní, abyste to vyzkoušeli. Aby to nebylo jen „terapeutické cvičení“, ale skutečná změna v každodenním životě.

Tyto intervaly také dávají prostor pro emoce. Po sezení se mnozí cítí vyprázdnení. Potřebují čas na zpracování. Někdo se cítí jako kdyby mu někdo vykopal staré rány. Jiný se cítí jako kdyby mu někdo dal klíč od dveří, které si myslel, že jsou zamčené navždy. To všechno potřebuje čas. A pokud by se sezení konaly každý týden, mohly by se stát závislostí - ne zdravou změnou.

Kdy je potřeba častější sezení?

Není pravidlem, že všechny páry se setkávají jen každé tři týdny. Když je vztah v akutní krizi - například po nevěře, kdy jeden partner hrozí rozvodem, nebo kdy dochází k násilí, i když jen emocionálnímu - frekvence se zvyšuje. Některé terapeuty navrhují sezení každý týden nebo dokonce dvakrát za týden.

Taková intenzita není pro dlouhodobé řešení. Je pro stabilizaci. Jako když se zlomená ruka zaváže. Nejde o to, aby se kosti zhojily - jde o to, aby se přestalo krvácet. Až potom přijde čas na obnovu.

Naopak, když se vztah zlepšil, když už neřešíte, kdo dělá nádobí, ale spíš jak se vztah může rozvíjet, frekvence se snižuje. Může to být jedno sezení za dva měsíce. Nebo dokonce „kontrolní“ sezení jednou za půl roku. To není konec. Je to udržování.

Co se děje během 90 minut?

Není to rozhovor. Není to porada. Není to „vyřešení problémů“ v jednom sezení.

Prvních 15 minut je věnováno tomu, aby se oba partneři připojili. Terapeut se ptá: „Jak jste se cítili od posledního sezení?“ Nebo: „Co se stalo, co vás přivedlo sem dnes?“

Dalších 30 minut je věnováno hloubkovému prozkoumání jednoho konkrétního konfliktu. Ne toho největšího. Ne toho, který vás rozdělil. Ale toho, který se opakuje. Třeba: „Vždycky se rozhoduješ, kdy půjdeme ven, aniž bys se zeptal.“

Terapeut pak ukáže, jak se toto chování opakuje. Jak reakce jednoho partnera vyvolává reakci druhého. Jak se to stalo vzorem. A jak ten vzor vás oba zranil.

Zbývajících 30 minut je věnováno cvičení. Třeba: „Zkus to říct znovu, ale bez obvinění. Použij slovo ‚já‘.“ Nebo: „Jak bys chtěl, aby ti partner odpověděl, když řekneš, že se cítíš opuštěný?“

Posledních 15 minut je věnováno shrnutí. Co jste se naučili? Co si vezmete domů? Co budete zkoušet do příštího sezení? Tohle shrnutí je klíč. Bez něj se všechno ztratí.

Účinnost: Co říkají výzkumy?

Největší metaanalýza párové terapie z Masarykovy univerzity (Sexton, Alexander, Mease, 2003) ukázala, že páry, které absolvují terapii, jsou na tom lépe než ty, které nechají vztahy samy sebou. Velikost efektu je d = 0,79. To je velký efekt. Ve srovnání: antidepresiva mají d = 0,3-0,4.

Emocionálně zaměřená terapie (EFT) má dokonce úspěšnost kolem 75 % - to znamená, že tři ze čtyř párů hlásí výrazné zlepšení v partnerské spokojenosti. Ale tu je důležitý detail: jen 41 % párů dosáhne klinicky významného zlepšení. Co to znamená? Že i když se cítíte lépe, neznamená to, že jste „vyléčení“. Znamená to, že jste se naučili žít s tím, co je.

Katamnestická data - tedy sledování po šesti až dvanácti měsících - ukazují efekt d = 0,52. To je stále silný výsledek. Ale ukazuje také: bez pečlivého udržování se výsledky mohou ztrácet. Páry, které se po terapii nezajímají o to, jak si udrží nové dovednosti, se často vracejí ke starým vzorcům.

Co je cílem párové terapie?

Není to záchrana vztahu. A není to rozvod.

Cílem je zdravější realita. Někdy to znamená, že se pár znovu najde. Jako Bára, která řekla: „Znovu si užíváme to jiskření, které jsme měli v začátcích.“

Někdy to znamená, že se pár pokojně rozejde. Jako Kateřina, která řekla: „S manželem jsme se rozešli, ale celé to proběhlo v klidu. Nyní jsme schopni fungovat jako rodiče.“

Terapie neřeší, jestli byste měli zůstat. Terapie vám pomáhá rozhodnout, jestli chcete zůstat - a jak.

Co se stane, když přijdete pozdě?

Většina párů přijde až po letech konfliktu. Po třech, pěti, deseti letech. Po tom, co se všechno zatuhlo. Po tom, co se přestali mluvit. Po tom, co se začali vyhýbat.

Ještě vždycky je čas. Ale je těžší. Čím déle trvá vztahová bolest, tím více se v ní vytvoří návyky. Návyky, které se stávají identitou. „Já jsem ten, kdo vždycky trpí.“ „On je ten, kdo nikdy neslyší.“

90 minut na sezení je tedy nejen časový rámec. Je to symbol. Symbol toho, že vztah je důležitý. A že stojí za to věnovat mu čas - opravdový čas.

Online terapie: Změní to něco?

Online párová terapie je teď běžná. Platformy jako Hedepy nebo 4UŠI ji nabízejí. Ale délka zůstává 90 minut. Protože to, co se děje v místnosti, se děje i na obrazovce. Emoce nevědí, jestli jste ve stejné místnosti. Přerušení, zpoždění, špatné spojení - to všechno může být obtížné. Ale neznamená to, že se děje méně.

Naopak. Někteří partneři se na obrazovce cítí bezpečněji. Můžou mluvit o věcech, o kterých by se v místnosti styděli. A terapeut má větší přehled o tělesném jazyce - když se někdo přikrčí, když se otočí stranou, když se přestane dívat do kamery.

Formát se nemění. Mění se jen prostředí. A 90 minut zůstává klíčem.

Co když jeden z partnerů nechce?

To je častá otázka. A odpověď je jednoduchá: můžete přijít sami. Nejde o to, aby oba byli ochotní. Jde o to, aby alespoň jeden byl ochoten změnit se.

Terapeut vám pomůže pochopit, jak vaše chování ovlivňuje druhého. A jak změna jednoho může změnit celý systém. Někdy to stačí. Někdy se druhý připojí později. Někdy se ne. Ale změna začíná vždycky u jednoho.

Je to stojí za to?

90 minut na sezení. Každé tři týdny. To je asi 10-15 sezení za rok. Některé platformy nabízejí ceny kolem 1 200-1 800 Kč za sezení. To je více než individuální terapie. Ale co je dražší?

Rozvod? Ztráta dětí? Ztráta sebevědomí? Ztráta důvěry? Ztráta času, který už nevrátíte?

Párová terapie není náklad. Je investice. Do vztahu. Do sebe. Do budoucnosti.