Chceš vysvětlit dítěti, že půjde na psychologa, ale nevíš, jak to říct, aby se nebojilo? Mnoho rodičů se v tomto okamžiku cítí jako v slepé uličce. Myslíte, že když řeknete: „Půjdeme k doktorce, aby ti pomohla“, dítě si představí jehla, stetoskop a bolest. Ale psycholog není lékař. A terapie není trest. Je to místo, kde se můžeš klidně popovídat o věcech, které tě tíží - bez hodnocení, bez trestů, bez toho, že bys měl být „dobrý“ nebo „silný“.
Neříkej: „Jdeme tam, protože nevíme, co s tebou“
Nejčastější chyba, kterou dělají rodiče: používají terapii jako nástroj k potrestání nebo jako poslední možnost, když „už to nevydržíme“. Když řekneš: „Jdeme k psychologovi, protože jsi příliš agresivní“ nebo „protože se ti nedaří ve škole“, dítě si myslí: „Jsem špatný. Musím být napraven.“ A to je přesně to, co se nemá stát.
Psychologové v Česku, například z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, doporučují přístup, který se zaměřuje na řešení, ne na problém. Místo toho, abys řekl: „Tvoje chování je problém“, řekni: „Všimli jsme si, že něco mezi námi nejde tak, jak bychom chtěli. A chceme najít, jak to zlepšit společně.“
Toto není jen jazykový trik. Je to způsob, jak zachovat dítěti důstojnost. Dítě už ví, že něco není v pořádku. Ví, když se rodiče hádají, když se vracíte domů unavení, když se na něj díváte s úzkostí. Když mu to řekneš upřímně, ale s láskou, přestane být tajemstvím - a začne být spolupráce.
Připrav si výklad předem
Nechceš, aby ti slova vypadla z úst, když dítě řekne: „Proč?“ Nebo: „Bude mi to dělat bolí?“
Před rozhovorem si napiš, co chceš říct. Ne větu, kterou si přečteš, ale pár klíčových bodů. Například:
- „Půjdeme k někomu, kdo se zajímá o to, jak se cítíš.“
- „Nejde o to, že bys něco špatně dělal. Jde o to, abychom společně zjistili, co by ti mohlo pomoci.“
- „Nebude to zkouška. Bude to hovor, jako když si povídáš s kamarádem - jen s někým, kdo to umí a má čas.“
Tyto věty nejsou závazné. Ale když máš připravený základ, neztratíš se v momentě, kdy dítě začne plakat nebo se zavře do sebe. A dítě to cítí. Když jsi klidný a jasný, ono se také uklidní.
Psycholog není lékař
Velmi často děti představují psychologa jako „doktorku, která dává pilulky“ nebo „kdo měří krevní tlak“. To je špatně. A tohle je důležité vysvětlit.
Psycholog není lékař. Nenechá dítě ležet na stole. Nepřipraví injekci. Nepíše léky. Psycholog je někdo, kdo si sedne s tebou, zjistí, co tě trápí, a pomůže ti najít, jak se s tím vypořádat. Můžeš mu říct, že tě znepokojuje, že tvoje kamarádky se s tebou nechtějí hrát. Nebo že se bojíš, že rodiče se rozvedou. Nebo že ti nikdy nikdo neřekne, že jsi dobrý.
Na první návštěvě se psycholog obvykle nejprve promluví s rodiči - jen na pár minut. Pak přijdeš ty. A tam se můžeš bavit o věcech, které tě trápí. Někdy se budou hrát hry, kreslit, nebo si povídat o škole. Vždycky to bude jen o tobě.
Neříkej: „Bude to jako návštěva u doktora“
Když řekneš: „Půjdeme k doktorkovi“, dítě si představí bílé košile, vystříkané ruce, bolestnou injekci. A pak se začne bát.
Psycholog není „doktorka“. Je to někdo, kdo ví, jak s dětmi mluvit. Kdo má hračky, knihy, barvičky. Kdo se neptá: „Kolik ti je?“ ale: „Co tě dnes baví?“
Představ si to takhle: když jdeš na kávu s přítelem, neříkáš: „Jdu k lékaři, protože mám problém s kávou.“ Říkáš: „Jdu si povídat.“
Řekni dítěti: „Jdeme si povídat s někým, kdo umí pomáhat dětem, když se cítí zmateně nebo smutně.“
Co dělat, když se dítě bojí?
Když dítě řekne: „Nechci tam jít!“, neříkej: „Musíš!“ Neříkej: „Nechci slyšet, že se bojíš!“
Řekni: „Je v pořádku, že se bojíš. Já taky bych se asi bál, kdybych šel k někomu, koho neznám.“
A pak přidej: „Ale víš co? Já půjdu s tebou. A když budeš chtít, můžeme z toho jít. A když budeš chtít, můžeme se tam vrátit příště.“
Tím dáváš dítěti kontrolu. A kontrola je to, co děti potřebují, když se cítí bezmocné. Když ví, že nemusí být „dobré“ a „nesmí se bojet“, začne otevírat.
Co se stane na první návštěvě?
Nejprve se psycholog promluví s tebou jako rodičem. Zjistí, co tě trápí, jak se chová dítě doma, ve škole, s kamarády. To trvá asi 15-20 minut.
Potom přijde dítě. A psycholog ho nechá v klidu. Možná se půjčí hračky. Možná se začne kreslit. Možná se bude mluvit o škole. Možná se dítě nechce mluvit vůbec - a to je také v pořádku. Psycholog to ví. Nechce tě „vytahovat“ z tebe. Chce tě poznat.
Neexistuje „správná odpověď“. Neexistuje „správné chování“. Jen existuje „ty“ - a to je dost.
Když dítě chce psychologa samo
Někdy se dítě, které má problémy, obrátí na tebe a řekne: „Myslím, že bych potřeboval psychologa.“
Neříkej: „To je v pořádku, ale já si to musím promluvit s lékařem.“
Řekni: „Jsi velmi odvážný, že jsi to řekl. Děkuji, že jsi mi to řekl. Půjdeme to zjistit společně.“
Podle českého zákona, pokud je dítě starší než 15 let, může jít na psychologa i bez tvého souhlasu. Ale pokud je mladší, potřebuješ souhlas. To neznamená, že můžeš dítě zadržet. Znamená to, že bys měl být součástí procesu - ne jeho blokádou.
Nejde o to, aby dítě „muselo“ jít. Jde o to, aby se cítilo, že jeho city jsou důležité. A že má právo na pomoc.
Co dělat, když ty sám máš strach?
Je to běžné. Někteří rodiče si pamatují, jak jim ve škole řekli: „Jsi nervózní? Půjdeš k psychologovi?“ A to bylo trestem. Nebo si vzpomínají na to, jak jejich rodiče říkali: „Psychologové nejsou věří.“
Tvoje strachy nejsou špatné. Jsou lidské. Ale nech je na sobě. Nech je v kanceláři psychologa. Nech je ve svém srdci.
Dítě nepotřebuje, aby jsi byl dokonalý. Potřebuje, aby jsi byl přítomný. A když řekneš: „Já taky nevím, jak to bude, ale jdu s tebou.“ - to je největší dar, který mu můžeš dát.
Co psycholog dělá, a co ne?
Psycholog není mag. Nevyřeší všechny problémy za jednu návštěvu. Neřekne ti: „Tvoje dítě má autismus.“ Nebo: „Je to kvůli tobě.“
Psycholog je někdo, kdo:
- poslouchá, co dítě říká - i když to neříká hlasem
- poznává, jak dítě vnímá svět
- ukazuje, jak rodina může lépe komunikovat
- navrhuje, jak změnit některé zvyky, které zhoršují situaci
- říká, když je potřeba jít k psychiatrovi - ale jen pokud je to skutečně nutné
Psychiatr je lékař. Může předepisovat léky. Psycholog ne. Většina dětí nikdy nepotřebuje léky. Potřebuje, aby někdo poslouchal.
Kde začít?
Nemusíš čekat na odkaz od pediatra. V Česku můžeš přijít na psychologa bez předpisu. Stačí zavolat a domluvit si termín. Některé školy mají školní psychologa - ale ten neřeší všechno. A někdy je příliš zaneprázdněný.
Podívej se na webové stránky jako Vlídná slova nebo Šance Dětem. Najdeš tam seznamy psychologů, kteří pracují s dětmi. Můžeš se zeptat, jak se setkávají s dětmi, jaké metody používají, kolik trvá první návštěva.
A nezapomeň: první návštěva není „test“. Je to „představení“. Jako když se seznámíš s novým učitelem. Někdy je to lehké. Někdy je to těžké. Ale nikdy není špatné.
Co dělat, když se to nezdaří?
Ne každá návštěva je úspěšná. Někdy se dítě nechce otevřít. Někdy se psycholog a dítě prostě nesouhlasí. To je v pořádku.
Není to jako když se koupíš na boty. Když ti nejdou, nekupuješ další pár. Když se dítě s psychologem nesouhlasí, zkus jiného. Neříkej: „Tohle nefunguje.“ Řekni: „Zkusíme někoho jiného.“
Je to jako hledání dobrého kamaráda. Některé lidi se ti líbí, jiné ne. A to je v pořádku.
Co se stane potom?
Neexistuje „koncový bod“. Terapie není „vyléčení“. Je to „pomoc, která pomáhá žít lépe“.
Někdy stačí tři návštěvy. Někdy jich bude deset. Někdy se dítě bude vracet za rok. A to je normální.
Největší změna není v tom, že dítě přestane křičet. Je v tom, že se naučí, že má právo mít city. A že někdo je slyší.
