Vyhýbání se spouštěčům traumatu zní jako logická odpověď na bolest. Když něco - zvuk, místo, pach, dokonce slovo - vyvolá u tebe paniku, tělesnou reakci nebo náhlou úzkost, je přirozené se tomu vyhnout. Vyhýbáš se autům, které připomínají nehodu. Vyjíždíš jinou cestou, abys neprošel místem, kde se to stalo. Vyhnou se lidem, kteří ti připomínají útočníka. A to všechno se zdá být chytrá strategie: nevyvolávám bolest, takže ji nezažívám.
Ale co když to není řešení? Co když to je jen dočasná úleva, která tě v dlouhodobém horizontu zatýká ještě víc?
Co vlastně jsou spouštěče traumatu?
Spouštěče nejsou jen ty hlasité, očividné věci. Jsou to všechny podněty, které tě náhle vrátí zpět do chvíle, kdy jsi byl zraněn - fyzicky, emocionálně nebo oběma způsoby najednou. Může to být zvuk, který připomíná výstřel. Vůně, která ti připomíná lékárnu, kde jsi ležel po úrazu. Pocit těžkého dechu, který ti připomíná, jak jsi se snažil dýchat, když jsi nemohl. Nebo dokonce cit, který ti připomíná, jak jsi se cítil, když jsi se cítil bezmocný.
Podle klinické psycholožky Kláry Hanzalové z CoJeTrauma.cz je klíčové pochopit: spouštěč není hrozba. Je to paměť. Tvoje mozek si pamatuje, že v této situaci se stalo něco hrozného. A proto tě varuje - i když teď je všechno v pořádku. Tento mechanismus je původně ochranný. Ale když se stává trvalým, přeměňuje se v past.
Proč se vyhýbání stává pastí?
Když se vyhýbáš spouštěči, okamžitě se cítíš lépe. To je pravda. Studie citované na Psychologie.cz ukazují, že vyhýbání snižuje úzkost o 30-40 % v krátkodobém horizontu. To je silná odměna. Mozek se naučí: vyhnout se = úleva. A tak to děláš znovu. A znovu. A znovu.
Ale co se děje v pozadí? Tvoje mozek nikdy nezpracuje tu událost. Nikdy nezjistí, že dnes už to není stejné. Nikdy nezjistí, že jsi silnější. A proto každý nový setkání se spouštěčem - i když je jen vzdálené - způsobí větší reakci. Výzkumy ukazují, že v dlouhodobém horizontu vyhýbání zvyšuje celkovou úroveň úzkosti o 25-35 %. Ne proto, že se stáváš slabším. Ale proto, že nikdy nedostaneš šanci zjistit, že jsi bezpečný.
Postupně se vyhýbání rozšiřuje. Nejprve se vyhýbáš autům BMW. Pak všem autům. Pak všem místům, kde může být auto. Pak všem silnicím. Pak venku. Pak lidem. A najednou žiješ v malém, bezpečném prostoru, který ti vlastně ukradl život.
Co říkají odborníci?
Bessel van der Kolk, světově známý odborník na trauma, říká: „Léky samy o sobě neodstraní trauma. Ale mohou být důležitým doplňkem psychoterapie.“ To znamená: pokud se jen snažíš vyhnout bolesti, neřešíš kořen. Řešíš příznaky. A příznaky se vracejí.
Terapeutka z MojePsychologie.cz říká: „Pokud se podaří spouštěč identifikovat, není nejlepší cestou se mu vyhnout. Důležité je spíše emoci přijmout a říci si, že je v pořádku, že cítíš negativní emoce.“ To zní těžko. Ale je to pravda. Trauma není v tom, že se něco stalo. Je v tom, že jsi se s tím nikdy nevyrovnal.
Kamilia Thiele z Paraple.cz dodává: „Obtíže, které traumatizovaný člověk má, jsou normální vzhledem k situacím, které dříve prožíval. Už jenom toto uvědomění může člověku pomoct a může být velkou úlevou.“ Nejsi šílený. Nejsi slabý. Jsi člověk, který prožil něco, co by neměl. A to je v pořádku.
Co funguje lépe než vyhýbání?
Existují metody, které opravdu fungují. A nejsou to jen „příběhy z internetu“. Jsou to vědecky ověřené přístupy.
Kognitivně-behaviorální terapie (CBT) - výzkum v American Journal of Psychiatry (2021) ukazuje, že po 12-16 týdnech terapie se symptomům PTSD podaří snížit o 60-70 % u 75 % pacientů. Jak? Tím, že se postupně, v bezpečném prostředí, vystavíš spouštěčům. Ne naráz. Ale krok za krokem. A každý krok ti ukazuje: tohle už mě nezabije.
EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing) je další metoda, která je uznávaná všemi mezinárodními asociacemi. 77 % pacientů ukazuje výrazné zlepšení po 6-12 sezeních. Jak to funguje? Tělo se při tomto procesu učí znovu spojit vzpomínku s bezpečností. Nezapomíná. Ale přepisuje.
Obě metody mají jedno společné: konfrontace, ne únik. Nejsou to „zabíječky bolesti“. Jsou to „přesmykače paměti“.
Co když jsem ještě ne připraven?
Nejsem tady, abych říkal, že máš hned začít konfrontovat své nejhorší spouštěče. To by bylo nebezpečné. Věda říká: bezpečnost je první krok.
Nejprve se nauč, jak se vrátit do přítomnosti, když se začneš cítit přehlušený. Techniky jako hluboké dýchání, grounding (např. „pět věcí, které vidíš, čtyři, které se dotýkáš, tři, které slyšíš, dva, které cítíš, jeden, který chuťuješ“) fungují. Podle Kláry Hanzalové je potřeba 4-6 týdnů, aby se ti tyto dovednosti přirozeně staly. A to je důležité. Nech si čas.
Nejprve vytvoř bezpečný prostor. Kdo ti může být v těchto chvílích podporou? Kde se můžeš cítit bezpečně? Kdo tě slyší, aniž by tě soudil? To je základ. A až budeš mít ten základ, až budeš vědět, že máš bezpečný útočiště - až tehdy se můžeš pohybovat dál.
Co je v České republice skutečně dostupné?
Je pravda, že zdravotní pojišťovny v ČR kryjí pouze 0-5 sezení terapie ročně pro PTSD. Náklady na sezení se pohybují mezi 800 a 2 500 Kč. To je náročné. Ale změna se děje.
Trh psychologických služeb v ČR rostl o 18 % ročně mezi lety 2019 a 2023. Je registrováno 2 347 klinických psychologů, z nichž 32 % se specializuje na trauma. Ale pouze 15 % nabízí EMDR - což je málo. Čekací doba na specializovanou pomoc je průměrně 4,7 měsíce. To je dlouho. Ale není to nemožné.
Nové technologie pomáhají. 28 % českých terapeutů na trauma v roce 2023 používá virtuální realitu pro kontrolovanou expozici. To znamená: můžeš se vystavit spouštěči - například zvuku auta - bez toho, abys musel opustit bezpečný pokoj. To je revoluce.
A v roce 2024 bude v ČR zahájena pilotní studie s MDMA-assistovanou terapií. V USA ukázala 67 % remise u těžkých případů PTSD. To není „magie“. Je to věda. A přijde i sem.
Co když „to funguje“?
Uživatelka na fóru napsala: „Vyhýbám se všem spouštěčům a cítím se lépe. Proč bych měla něco měnit, když to funguje?“
Je to správné otázka. A odpověď je jednoduchá: „Funguje“ pro tebe dnes. Ale co zítra? Co za pět let? Co když se tvoje svět začne zužovat? Co když ztratíš příležitost, kterou jsi ještě neviděl? Co když se vzdáš lásky, práce, cest, přátel - jen proto, že se bojíš, že by tě mohl něco připomenout?
Nejsem tady, abych tě přesvědčoval, že máš být „silný“. Jsem tady, abych řekl: nejsi ztracený. Nejsi špatný. Jsi člověk, který přežil něco, co by neměl. A máš právo na život, který není o úniku. Ale o životě.
Co teď?
Nech si čas. Nech si prostor. Ale nech si také naději.
Nejprve identifikuj jeden spouštěč. Ne všechny. Jen ten jeden, který ti připomíná nejvíc. Nezkoušej ho hned. Jen si ho poznamenej. Když se setkáš s ním, co se stane? Co cítíš? Kde se to objeví v těle? Napiš to. Ne na internetu. Na papír. Pro sebe.
Na druhé, najdi někoho, kdo ti může naslouchat - bez posouzení. Terapeut, přítel, podpůrná skupina. Ne musí být „specialista“. Ale musí být bezpečný.
A na třetí - nevěř, že jsi „příliš pozdě“. Trauma neříká „čas“. Říká „přítomnost“. A ty jsi tady. A to je první krok zpět k sobě samotnému.
