Když dítě dostane diagnózu poruchy učení, ADHD nebo autismu, terapeut v klinice pracuje s ním na konkrétních cílech: zlepšit komunikaci, zvládat emocionální výbuchy, naučit se čekat na řadu. Ale když se dítě vrátí do třídy, učitel často neví, co dělat. Některé techniky, které terapeut používá, jsou v škole úplně nepraktické. A tak se stává, že dítě v klinice postupuje dopředu, ve škole se zase ztrácí. To není chyba učitele. Není to chyba terapeuta. Je to chyba systému, který neumí spojit tyto dvě světy.
Proč se terapeutické postupy ve škole ztrácejí?
Podle výzkumu Ústavu pro informace ve vzdělávání z roku 2020 je 63 % dětí, které procházejí terapií, v škole vystaveno devalvaci těchto postupů. Co to znamená? Znamená to, že techniky, které dítě v terapii naučilo - třeba používat tichý signál před výbuchem, nebo si vytvořit vnitřní časový harmonogram - se v třídě jednoduše neuplatňují. Proč? Protože učitel neví, co to je. Nebo ví, ale nemá čas to aplikovat. Nebo má jiný názor na to, co je „realistické“.
Nejčastější příčiny rozdílů? Neschopnost komunikovat. 57 % učitelů říká, že terapeuti a oni používají úplně jinou terminologii. 49 % má jiné představy o tom, jak rychle by mělo dítě postupovat. A 38 % terapeutů nezná školní řád - třeba že dítě nesmí opustit třídu během vyučování, aniž by mělo povolení. Výsledek? Dítě je mezi dvěma světy. A oba světy mu dávají různé instrukce.
Kdo je skutečný most mezi terapií a školou?
Nejsou to rodiče. Nejsou to učitelé. Nejsou to terapeuti. Školní psycholog je jediný, kdo má právní, organizační i odbornou pověření být ten most. Podle školského zákona č. 561/2004 Sb. je jeho úloha jasná: koordinovat, překládat, spojovat. A to nejen teoreticky. V praxi to znamená:
- Připravit společný zápis s učitelem a terapeutem, kde jsou všechny cíle jasně uvedené - ne „dítě má být klidnější“, ale „počet výbuchů v třídě se sníží z 5 na 1 týdně“.
- Převést terapeutickou techniku do školního kontextu. Třeba herní terapie, která v klinice funguje u 90 % dětí, ve třídě jen u 22 %. Ale když ji terapeut přepracuje do hry „Kdo má čas?“ - kde dítě musí čekat na svůj řádek při výměně pomůcek - úspěšnost stoupne na 68 %.
- Dodržovat pravidelné schůzky. Minimálně jednou za čtvrtletí, ale ideálně týdně. Půl hodiny, kde se jen proberou: co funguje, co ne, co se změnilo.
Podle průzkumu Národního ústavu pro vzdělávání z roku 2023 je 87 % rodičů spokojených s tím, jak školní psycholog komunikuje s rodinou. Ale jen 45 % škol používá digitální nástroje k sledování progresu. V Nizozemsku je to 89 %. My máme 387 pedagogicko-psychologických poraden, které pokrývají všechny základní školy. To je výborné. Ale v Praze je na jednoho školního psychologa 150 žáků. Na venkově 500. To není systém. To je přetížení.
Co funguje? Praktický model z Brna
Na základní škole v Brně-Bohunicích se před třemi lety rozhodli, že to změní. Nenastavili nový program. Nezaváděli nový software. Jen začali dělat to, co bylo vždycky potřeba: pravidelné, krátké, konkrétní schůzky.
- Každý týden 15 minut mezi učitelem a školním psychologem.
- Ne v kanceláři. V chodbě, před hodinou.
- Ne o teoriích. O konkrétním dítěti: „Dnes měl ve škole 3 výbuchy. V terapii jsem mu ukázal, jak si říct: „Mám strach“. Zkusíme to v třídě zopakovat?“
Výsledek? Za 9 měsíců se počet výpadků vzdělávání u žáků s emocionálními poruchami snížil o 55 %. Ne proto, že se něco zásadně změnilo. Protože se změnila komunikace. Z jednání o „nápravě“ na jednání o „malých krocích“.
7 kroků, které skutečně fungují
Na základě výzkumů Národního ústavu pro vzdělávání a zkušeností z praxe je možné shrnout sedm kroků, které vytvářejí skutečnou spolupráci:
- Diagnostický rozhovor - 90 minut, všichni přítomni: učitel, terapeut, rodič, dítě (pokud je schopné). Cíl: slyšet všechny pohledy.
- Stanovení 3-5 měřitelných cílů - ne „dítě má být šťastnější“, ale „přijde na hodinu bez výbuchu 4 dny v týdnu“.
- Výběr maximálně 2 technik - ne 15. Pokud učitel nemůže aplikovat všechno, neaplikuje nic. Vyberte to, co je reálné.
- Týdenní krátké konzultace - 15 minut. Stačí. Důležité je pravidelnost, ne délka.
- Jednoduchý protokol - papír s křížky. „Dnes byl klidný?“ - ano/ne. „Použil techniku?“ - ano/ne. Nic složitého.
- Rodiče jednou za měsíc - ne jen když je problém. Když je dobrý den. Když se něco povedlo.
- Hodnocení každé čtvrtletí - bez kritiky. Jen: co se změnilo? Co bychom mohli vyměnit?
Podle průzkumu 11 expertů z dspace.tul.cz z roku 2023 má průměrný učitel k dispozici 47 minut týdně na spolupráci s terapeuty. To je méně než 10 minut denně. A přesto to funguje - pokud je to pravidelné a konkrétní.
Co se mění? Novinky od roku 2024
Od 1. září 2024 je novela školského zákona č. 132/2023 Sb. v platnosti. Zavádí terapeutické hodiny jako součást vyučovacího plánu. To znamená, že dítě může mít v rozvrhu 30 minut týdně, kde se bude pracovat na terapeutických cílech - ne v kanceláři, ale ve třídě, pod vedením učitele a terapeuta společně.
Od roku 2025 bude každá škola s více než 200 žáky povinna mít specializovaného pedagoga. To je nový krok. Dříve byl tento odborník jen v základních školách s vysokým počtem dětí se speciálními potřebami. Teď bude jeho úloha standardní.
Největší změna? e-PLPP. Systém elektronického individuálního plánu podpory, který se pilotuje ve 150 školách. Terapeut, učitel, rodič - všichni mají přístup k jednomu dokumentu, který se aktuálně aktualizuje. V září 2023 byla úspěšnost testování 83 %. To znamená, že příští rok bude tato technologie běžná. A to je velký krok.
Co zůstává problémem?
Nevíme, jak to všechno zvládnout, když:
- Učitel má 30 žáků, 8 z nich má nějakou diagnózu a 4 z nich jsou na hranici.
- Terapeut má 500 žáků, ale jen 20 % z nich má PLPP.
- Rodiči chtějí „všechno“, ale škola nemá peníze ani čas.
Největší slabina? Nedostatek školení. Pouze 35 % učitelů absolvovalo alespoň 10 hodin školení o spolupráci s psychologickými poradnami. A to je základ. Bez toho je komunikace jen náhodná.
Prof. Jana Švecová z Univerzity Palackého říká: „Bez pravidelné zpětné vazby dochází k devalvaci terapeutických postupů u 63 % žáků.“ A to je přesně ten bod, kde se všechno ztrácí. Ne proto, že někdo je líný. Protože někdo neví, jak začít.
Co můžete udělat hned teď?
Nečekáte na nový zákon. Nečekáte na nového specialistu. Můžete začít dnes:
- Pokud jste učitel: Požádejte školního psychologa o 15 minut. Ne o „plán“. O „jeden dítě“. Jak bychom mohli dnes začít?
- Pokud jste terapeut: Neodešlete 15stránkový dokument. Napište tři body. Co může učitel dát dítěti dnes?
- Pokud jste rodič: Zeptejte se: „Kdo mezi vás a učitelem stojí? Kdo to spojuje?“ Pokud nevíte, zavolejte na PPP. Ptají se všichni.
Spolupráce není o dokonalosti. Je o pravidelnosti. O malých krocích. O tom, že někdo řekne: „Dnes to nebylo ideální. Ale děláme to společně.“
Největší výhoda českého systému? Máme 387 pedagogicko-psychologických poraden. Každá škola má přístup. Není to dokonalé. Ale je to tu. A to je začátek.
Proč se terapeutické postupy neuplatňují ve škole, i když jsou v klinice úspěšné?
Terapeutické postupy se ve škole neuplatňují, protože školní prostředí má jiná pravidla, jiné zatížení a jinou komunikaci. Technika, která funguje v tiché klinice s jedním dítětem, nemusí být přenositelná do třídy s 25 žáky. Navíc učitelé často nejsou školeni překládat terapeutické techniky do vyučovacího kontextu. Podle výzkumu Jany Swierkoszové (2018) tradiční herní terapie ve třídě fungují jen u 22 % dětí, zatímco jejich adaptovaná verze - například integrovaná do třídního ritmu - dosahuje 68 % úspěšnosti. Klíčem je přizpůsobení, ne přenášení.
Co je PLPP a proč je důležitý?
PLPP (plán podpůrných opatření) je dokument, který vytváří školní psycholog společně s učitelem, rodiči a terapeuty. Obsahuje konkrétní, měřitelné cíle pro žáka se speciálními vzdělávacími potřebami - například „dítě bude schopno čekat na řadu 5 minut bez výbuchu“ nebo „bude používat signál pro žádost o pauzu“. PLPP je povinný podle vyhlášky č. 73/2005 Sb. a evidován v Národním informačním systému vzdělávání (NISV). Bez PLPP není možné zaručit, že terapeutické cíle budou ve škole implementovány. Je to základní nástroj pro sjednocení přístupů.
Jak často by měly být schůzky mezi učitelem a terapeutem?
Ideálně týdně, ale minimálně jednou za čtvrtletí. Pravidelnost je důležitější než délka. Podle výzkumu z dspace.tul.cz (2023) průměrný učitel má k dispozici pouze 47 minut týdně na spolupráci. Krátké, pravidelné konzultace (15-20 minut) jsou efektivnější než jedna hodina měsíčně. Nejúspěšnější modely - jako například ve škole v Brně-Bohunicích - používají týdenní „chodbové schůzky“, které nezatěžují čas, ale zvyšují kontinuitu. Výsledkem je 55 % snížení výpadků vzdělávání u dětí s emocionálními poruchami.
Je možné, aby učitel implementoval terapeutické techniky bez školení?
Je možné, ale velmi obtížné. Podle průzkumu Mansio.cz (2023) pouze 35 % učitelů absolvovalo alespoň 10 hodin školení v oblasti spolupráce s psychologickými poradnami. Bez toho dochází k nedorozuměním v 78 % případů. Učitelé nevědí, co znamenají pojmy jako „emocionální imaginace“ nebo „adlerovský přístup“. Výsledkem je, že terapeutické návrhy zůstávají na papíře. Školení není luxus - je to základ. Certifikovaný kurz „Spolupráce ve vzdělávacím procesu“ (48 hodin) zvyšuje efektivitu spolupráce o 41 %.
Co se stane, když rodiče a učitel mají jiné představy o cílech dítěte?
Když rodiče a učitel mají různé představy, je klíčem zasáhnout školní psycholog. Podle výzkumu Národního ústavu pro vzdělávání z roku 2022 je 49 % konfliktů v dětské terapii způsobeno různými představami o realistických cílech. Například rodiče chtějí, aby dítě „dělalo všechno stejně jako ostatní“, učitel ví, že to zatíží dítě a zhorší jeho sebevědomí. Školní psycholog zde funguje jako mediátor - ne jako rozhodce. Cílem není vybrat „správnou“ stranu, ale najít společný, měřitelný cíl, který je realistický pro školu i pro rodinu. Například místo „dítě bude mít 100 % výsledky“ se stanoví „dítě bude dokončovat úkoly bez výbuchu 4 dny v týdnu“.
Jaký je rozdíl mezi školním psychologem a externím terapeutem?
Školní psycholog je zaměstnanec školy, má přístup k všem dětem, zná školní řád, rozvrh, třídní dynamiku a komunikuje s učiteli každý den. Jeho úloha je koordinovat, překládat a sledovat. Externí terapeut (např. klinický psycholog nebo logoped) pracuje s dítětem mimo školu, často na hlubší úrovni - například na poruchách učení, autismu nebo traumatu. Jeho úloha je léčit a diagnostikovat. Ale bez školního psychologa se jeho práce nevstřebá do školního života. Školní psycholog je „překladač“ mezi terapií a výukou. Bez něj se terapie stává „mimoměstskou“ - dítě se zlepšuje v klinice, ale ztrácí se ve škole.
