Šikana a psychoterapie: Jak pomoci obětem i agresorům ve škole

Šikana ve škole není jen „dětská hra“ nebo „fáze, kterou přežijí“. Je to systémová porucha vztahů, která zničí sebedůvěru dítěte, zneužije jeho schopnost učit se a může z něj udělat násilníka - nebo ho ztratí navždy. Každý desátý až dvacátý žák v Česku za poslední dva měsíce zažil šikanu. A v 80 % případů to byl někdo z jeho vlastní třídy. Když se dítě vrátí domů s roztrženým batohem, s krvácejícími rukama nebo s tichým pohledem, který už nevěří, že někdo přijde na pomoc, už není jen o škodě - je to krize. A nejhorší je, že většina škol na ni reaguje špatně.

Co je šikana, když není jen kousnutí nebo urážka?

Šikana není jednorázový incident. Je to opakované, úmyslné a dlouhodobé násilí, kde je jedna strana silnější - fyzicky, sociálně nebo psychicky. Ať už jde o fyzické násilí, urážky, vyloučení ze skupiny, šíření nepravd, nebo kyberšikanu přes sociální sítě - všechny formy mají jedno společné: asymetrie moci. Oběť nemá prostředky, aby se bránila. Agresor nejen že nečeká odplatu - často ji ani nechce. Potřebuje kontrolu. A většinou ji má, protože nikdo z dospělých nevidí, co se děje.

Podle Michala Koláře, autora prvního celonárodního výzkumu šikany v ČR, je šikana třírozměrná: jako nemocné chování, jako závislost mezi agresorem a obětí a jako porucha celé skupiny. To znamená, že když se zaměříte jen na to, abyste agresora „napravili“ nebo oběť „ochránili“, řešíte příznaky. Ale nemoc zůstává. A vrátí se - v jiné podobě.

Co se děje s obětí - a proč to nikdo nevidí?

Oběť šikany neříká: „Pomozte mi.“ Říká: „Nic se nestalo.“

92 % obětí ztrácí sebedůvěru. 87 % se cítí opuštěné. 89 % má nižší sebeúctu. V třídě se stávají neviditelnými. Už nevztyčí ruku, nechce jít na výlet, nechce jíst ve školní jídelně. Některé začínají sebepoškozovat - řezat si, vypouštět z těla bolest, kterou nemohou vyslovit. 41 % má poruchy spánku. 23 % trpí poruchami jídla. A 81 % nemůže soustředit pozornost - což znamená, že i když chodí do školy, učí se jen částečně. Nebo vůbec.

A co se stane, když to někdo hlásí? V 63 % případů oběti nehlásí šikanu z důvodu strachu, že se to zhorší. A když už to někdo řekne, učitelé často nevědí, co dělat. Pouze 28 % učitelů se cítí dostatečně vyškolených. Většina reaguje písemnou výpovědí nebo rodičovskou schůzkou - což v 67 % případů jen přesune šikanu do tiché, relační formy: „Nikdo s tebou nebude mluvit.“

Agresor není „zlé dítě“ - je zraněné dítě

Představte si, že někdo vás každý den křičí: „Jsi hlupák! Nikdo tě nemá rád!“ A vy si to začnete věřit. Začnete se chovat tak, aby to ostatní potvrdili. Tak funguje šikana - i u agresorů.

Agresor není „zločinec“. Je to často dítě, které zažilo násilí doma, které se cítí bezmocné, které nemá slova na své vlastní bolesti. Šikana je jeho způsob, jak získat kontrolu. Jak říct: „Aspoň já něco dokážu.“

Lenka Kollerová z Psychologického ústavu AV ČR říká: „Agresor často skrývá vlastní traumata. Pokud ho jen potrestáte, jen se naučí, jak být lepší při skrývání.“ A právě to je problém. Tradiční přístupy - výpovědi, výstrahy, rodičovské schůzky - vedou k přesunu šikany. Z fyzické do verbální, z verbální do relační. A relační šikana je nejhorší. Protože ji nevidíte. Neexistuje žádný důkaz. Jen ticho. A vyloučení.

Co funguje - a co ne?

Většina škol v Česku (68 %) používá „ad hoc“ řešení. Což znamená: když se něco stane, zavolají rodiče, vyčítají děti, a pak to zůstane „vyřešené“. Až do příštího incidentu.

Hradecký program proti šikanování, vyvinutý Michalem Kolářem, je jediný v Česku, který funguje jako celkové řešení. Ne jen „zastaví“ šikanu - mění systém. Tři fáze:

1. Diagnostika - anonymní dotazník pro celou školu. Zjistíte, kde, kdo a jak šikanuje. Ne jen podle hlášení - ale podle skutečného výskytu.
2. První pomoc - okamžitá intervence: bezpečná prostředí, podpora oběti, terapie agresora. Ne trest, ale porozumění.
3. Celková léčba - práce s celou třídou. Skupinová terapie, výuka empatie, změna pravidel chování. Ne jen „nešikanujte“ - ale „jak se k sobě chovat“.

Na 15 školách v letech 2002-2005 tento program zlikvidoval šikanu u 78 % případů. Za jediný školní rok. Ale trvá 6 měsíců. Vyžaduje zapojení všech - učitelů, rodičů, školního psychologa, žáků. A to je přesně ten bod, kde většina škol selže.

Proč to v Česku nejde?

Je to otázka lidských zdrojů. V Česku připadá na 1 200 žáků jeden školní psycholog. Doporučený poměr je 1:250. To znamená: 79 % škol nemá dostatečnou kapacitu. Školní psycholog je zde jen na 2 dny měsíčně. Nebo vůbec.

Učitelé nejsou vyškoleni. 89 % říká, že nemá čas. A když se pokusíte zavést systém, rodič agresora vám ohrozí žalobu. Nebo školní vedení se bojí „problémů“ - raději zůstane v mlčení.

Programy existují - Hradecký, Stop šikane, Škola bez násilí. Ale jen 3 z 17 registrovaných programů prošly nezávislou evaluací. A jen 32 % škol má nějaký specializovaný program. Zbytek si vymýšlí „na místě“. Což znamená: náhoda.

Co můžete udělat - jako rodič, učitel, škola

Pro rodiče: Neříkejte „to je dětské“. Všimněte si změn: dítě se stává tiché, nechce jít do školy, má noční můry, začíná se řezat. Přijďte na školu. Požádejte o schůzku se školním psychologem. Nečekejte, až se to zhorší.

Pro učitele: Nenechte se odradit tichými dětmi. Ptejte se: „Jak se ti dnes v třídě daří?“ Ne: „Co se stalo?“ Vytvořte bezpečný prostor - kde se dítě může vyjádřit bez obavy. Využijte materiály od Sikana.org - jsou zdarma a přehledné.

Pro školu: Založte školní tým proti šikaně - minimálně 3 lidé, věnující 4 hodiny týdně. Zavěste dotazník pro žáky - anonymně. Přijměte Hradecký program. Ne jako projekt - jako součást vzdělávacího plánu. A pokud nemáte školního psychologa - požádejte o finanční podporu z projektu „Škola bez strachu“. Ministerstvo školství v roce 2023 vyčlenilo 85 milionů Kč právě na to.

Co se děje v budoucnu - a proč je důležité nečekat

V roce 2025 má být povinný kurz pro všechny učitele - 20 hodin výuky o identifikaci a řešení šikany. To je krok dopředu. Ale to nestačí. Potřebujeme psychology. Potřebujeme peníze. Potřebujeme změnu kultury.

Na 15 školách v Česku se testuje systém monitorování šikany v reálném čase - aplikace, kde žáci mohou anonymně hlásit incidenty. Pokud se to rozšíří do 300 škol do konce 2024, může to být přelom. Ne proto, že „zaznamenává“ šikanu - ale proto, že přestává být neviditelná.

Šikana není problém dětí. Je to problém dospělých. Až budeme přestávat řešit jen „kdo udělal“, a začneme řešit „proč to vůbec probíhá“ - až budeme zapojovat psychoterapii nejen pro oběti, ale i pro agresory - až budeme chápat školu jako systém, ne jako kolekci jednotlivců - až budeme věřit, že každé dítě zaslouží bezpečí - až tehdy se šikana skutečně zastaví.