Kompulzivní cvičení při poruchách příjmu potravy: Jak psychoterapie pomáhá překonat nekontrolovatelný pohyb

Stojíte před zrcadlem, už jste snědli jen pár lžíc rýže, a přesto se cítíte jako nečistá? Nebo jste už třetí den běželi dvě hodiny, i když jste měli zimu, závratě a bolest kloubů? Pokud ano, nejste sami. V Česku je kompulzivní cvičení při poruchách příjmu potravy běžnější než jak si většina lidí myslí. A není to jen o „příliš mnoho sportu“. Je to kompulzivní cvičení - nekontrolovatelný, destruktivní pohyb, který se stává návykem, který nejde přestat, i když tělo žádá pauzu.

Co je kompulzivní cvičení a proč je to jiné než zdravý pohyb?

Kompulzivní cvičení není sport. Není to fitness, který vás osvěžuje. Není to procházka v přírodě, která vás uklidňuje. Je to nucený, téměř rituální pohyb, který slouží k odčinění, k ovládání těla, k potlačení strachu z přibytí. U 72 % žen s poruchami příjmu potravy se tento jev vyskytuje - podle českého výzkumu z roku 2023. Většina z nich cvičí 30 až 60 minut několikrát denně, často až do zpocení, ztráty dechu, nebo dokonce do závratí. A přesto se necítí dobře. Cítí se vinné, když přestanou. Cítí se ztracené, když se nevydají na běh.

Rozdíl mezi zdravým cvičením a kompulzivním je jasný: u zdravého pohybu se člověk cítí lépe, energičtěji, klidněji. U kompulzivního se cítíte hůře, pokud nevykonáte svůj „rituál“. Cvičíte, i když máte horečku. Cvičíte, i když jste v nemocnici. Cvičíte, i když vás terapeut prosí, abyste přestaly. A to je ten klíčový marker - ztráta kontroly. Tohle neříkáte „chci být fit“. Říkáte: „Musím to udělat, jinak se zhroutím.“

Proč psychoterapie potřebuje zaměřit se na pohyb, ne jen na jídlo?

Velká chyba v léčbě poruch příjmu potravy je, že se zaměřujeme jen na to, kolik jíte. Nebo jestli jste se zvrátili. Nebo jestli jste přejedli. Ale ne na to, proč se člověk neustále pohybuje. Až 41 % terapeutů podceňuje kompulzivní cvičení jako samostatný symptom - podle MUDr. Lucie Meisnerové z roku 2013. A to je tragédie. Když neřešíte pohyb, neřešíte jeho kořen. A ten je v hlavě, ne v těle.

Podle výzkumu z deního stacionáře v Praze-Vysočany trvá průměrně 2,3 roku, než se kompulzivní cvičení začne léčit. A zatímco se pacientka snaží jíst více, její tělo se nezotaví - protože cvičí příliš. Studie z roku 2021 ukazuje, že u pacientek s podváhou kompulzivní cvičení snižuje váhový přírůstek o průměrně 2,5 kg. To znamená, že i když jíte dost, tělo se nezotaví, protože ho příliš vycvičíte. A to způsobuje, že léčba selhává. Ne protože pacientka nechce vyléčit se. Ale protože se nezastaví.

Kognitivně-behaviorální terapie: Nejúčinnější způsob, jak překonat pohybovou návykovost

Nejúčinnější metoda, která funguje, není lék. Není dietní plán. Není „přestaň běhat“. Je to kognitivně-behaviorální terapie - KBT. Podle výzkumů z roku 2022 a 2023 dosahuje KBT úspěšnosti 68 % při redukci kompulzivního cvičení. U některých terapeutů, kteří mají zkušenosti s tímto konkrétním přístupem, je úspěšnost až 73 % po 20 sezeních - jak uvádí prof. Jana Kalendová.

Co se děje v těchto sezeních? Nejprve se identifikují triggery: Co vás nutí vyběhnout? Je to strach z přibytí? Pocit viny po jídle? Potřeba „odčinit“? Potom se postupně zavádí „expozice s prevencí odezvy“. Znamená to: místo abyste běžely 90 minut, běžíte 75. Příští týden 65. Pak 50. A každý krok je vedený terapeutem. Ne sami. Protože když to děláte sami, selháváte. Úspěšnost samoléčby je jen 8 %.

Terapeut vás nechá zaznamenávat, co cítíte před, během a po cvičení. Často zjišťujete, že pohyb vás neuklidňuje - naopak, zvyšuje úzkost. A to je první krok k změně.

Proč rodinná terapie a psychodynamická terapie nejsou vždy řešením?

Ne každá psychoterapie je stejně účinná. Rodinná terapie je nezbytná u dětí a dospívajících do 18 let - dosahuje 62 % úspěšnosti. Proč? Protože v rodině je často zdroj tlaku, který pacientka vnímá jako „musím být dokonalá“. Když se rodina naučí přestat komentovat tělo, váhu, jídlo - zmenší se tlak. A tím i potřeba cvičit.

Psychodynamická terapie funguje jen u těch, kdo mají dlouhodobý vztah s terapeutem - minimálně 18 měsíců. U akutních případů je pomalá. A kompulzivní cvičení není něco, co můžete počkat. Je to životně důležité, co se musí řešit rychle.

Farmakoterapie? Antidepresiva jako SSRI pomáhají jen jako doplněk. Samotná léčba léky má úspěšnost jen 21 %. To znamená, že léky neřeší pohybový návyk. Řeší jen náladu. A to nestačí.

Co dělají terapeuti, když pacient odmítá přestat cvičit?

71 % pacientek odmítá zpočátku zvážit, že by mělo cvičení omezit. „Cvičím proto, že to potřebuji.“ „Bez toho nejsem nikdo.“ „Když přestanu, zhroutím se.“ To jsou běžné výroky. A terapeut nemůže většinou říct: „Zastav.“ Musí najít jinou cestu.

Nejúčinnější technika se jmenuje „cvičení pro tělo, ne proti tělu“. Místo abyste běžely, aby jste zhubly, začínáte cvičit, aby jste se cítily lépe. Přesunujete motivaci z vzhledu na pohodu. Třeba místo běhu na běžce děláte jen jemnou jógu nebo procházku s poslechem hudby. Cílem není spálit kalorie. Cílem je zjistit, jak se tělo cítí, když ho nekáráte.

Největší výzva přichází ve 4.-6. týdnu léčby. V tomto období 43 % pacientek zažívá zhoršení. Cvičí více. Jejich úzkost roste. Je to normální. Je to signál, že se mění něco hlubokého. A terapeut musí být tam, aby to nezničilo celou léčbu.

Co se děje v Česku? Nové protokoly a chybějící terapeuté

V roce 2023 schválilo Ministerstvo zdravotnictví nový protokol: každý pacient s poruchou příjmu potravy musí mít svou pohybovou aktivitu monitorována. A to není jen slova. V 12 stacionářích se zavádí program „Pohyb pro život“ - kombinace terapeutického pohybu, umělecké terapie a psychologické podpory. Úspěšnost je 61 % po 12 týdnech.

A za rok 2024 má být spuštěna aplikace „BodyBalance“, která bude sledovat, kolik času pacient tráví pohybem. Pokud detekuje vzory kompulzivního cvičení - například 4 hodiny denně - pošle výstrahu terapeutovi. To je revoluce.

Ale je tu problém. Pouze 23 % psychoterapeutů v Česku má specifické školení v oblasti kompulzivního cvičení. Zbytek neví, jak to léčit. A proto čekací doba na léčbu je 8,7 měsíce. To je příliš dlouho. Když se člověk už nechce žít, každý den počítá.

Co říkají ti, kteří přežili?

Uživatelka „Anorexie_no_more“ napsala: „Po dvou letech léčby jsem přestala omezovat jídlo. Ale stále běžím dvě hodiny denně. Jindy se cítím jako nečistá.“

Uživatelka „Recovery_Journey“ říká: „Po osmi měsících KBT jsem se naučila cvičit jen 30 minut třikrát týdně. A teprve teď cítím, že jsem volná.“

Je to rozdíl mezi přežíváním a životem. Kompulzivní cvičení vás nechává přežívat. Psychoterapie vás učí žít.

Nejčastější důvod pro kompulzivní cvičení? Pocit kontroly. 68 % pacientek říká, že to je jediné, co je cítí, že mají pod kontrolou. A to je přesně to, co terapie mění. Nezískáte kontrolu nad tělem. Získáte kontrolu nad sebou. A to je větší svoboda, než si dokážete představit.