První schůzka s terapeutem se často může zdát jako intenzivní rozhovor, kde se vás ptají na všechno - od vašich nejstarších vzpomínek až po to, jestli máte v bytě výtah. Ale není to jen zkouška. Je to základ, na kterém celá terapie staví. Úvodní anamnéza není formulář, který musíte vyplnit. Je to živý rozhovor, který vám pomůže pochopit, co se vás děje, a terapeutovi umožní pochopit vás.
Proč vůbec začít tímto rozhovorem?
Nejde o to, aby terapeut věděl, jak jste se jmenovali v první třídě. Jde o to, aby poznal, proč jste přišli právě teď. Mnoho lidí přichází s jednou větou: „Mám deprese.“ Ale co to znamená? Je to náhlý pád po rozvodu? Nebo dlouhodobé unavení, které už si pamatujete od dětství? Anamnéza hledá vzory - nejen příznaky.
Terapeut se neptá jen proto, aby si něco zapsal. Každá otázka má účel. Některé pomáhají vyloučit fyzické příčiny - třeba štítná žláza nebo nedostatek vitamínu B12 může imitovat úzkost. Jiné hledají vztahové vzorce: „Kdo vám v dětství říkal, že jste „příliš citlivý“?“ A další zjišťují, jestli máte někoho, kdo vás podporuje - nebo jestli jste sami s tím všechno sami.
Co se vás terapeut bude ptát?
Úvodní rozhovor se obvykle táhne 60 až 90 minut. Není to přednáška. Je to dialog. A i když se ptá na mnoho věcí, neptá se je všechny najednou. Všechno se přirozeně přirostá k vašim odpovědím.
- Současný problém: „Kdy jste si poprvé všimli, že něco není v pořádku?“ „Jak se to měnilo?“ „Co vám pomohlo, a co to jen zhoršilo?“ Tady se hledá nejen příznak, ale i jeho vývoj. Je to jako sledovat počasí - ne jen zjistit, že prší, ale kdy to začalo, jak se měnila intenzita a jak jste se k tomu chovali.
- Osobní anamnéza: „Máte nějaké fyzické onemocnění?“ „Procházeli jste nějakými hospitalizacemi?“ „Používali jste nějaké léky?“ Tady se nejde jen o „příběh nemoci“. Jde o to, zda nějaké léky, které jste brali, mohly ovlivnit vaši náladu. Nebo zda nějaká operace vás trvala víc než jen tělesně.
- Rodinná anamnéza: „Co se dělo u vašich rodičů?“ „Měli někdo z rodiny problémy s úzkostí, depresí, závislostí?“ Tady se nejedná o „genetickou výpověď“. Jde o to, jaké vzory se v rodině přenášely - nejen geny, ale i chování, ticho, nebo způsob, jak se s bolestí zacházelo.
- Sociální anamnéza: „S kým žijete?“ „Máte někoho, kdo vás podporuje?“ „Jaký máte pracovní prostředí?“ „Máte dost peněz na živobytí?“ Tady se terapeut snaží pochopit, zda máte dostatečnou „bezpečnostní síť“. Pokud jste sami, pracujete na dvou pracích a máte děti, které potřebují péči, pak je terapie o něco složitější než kdybyste měli podporu. To neznamená, že se nemůžete zlepšit. Znamená to jen, že terapie bude muset být přizpůsobená.
- Současné fungování: „Jak spíte?“ „Máte chuť na jídlo?“ „Můžete se soustředit na práci?“ „Máte nějaké zájmy?“ Tady se vytváří „základní čára“. To, co vás dnes baví, vás může za tři měsíce bavit více. A to je ten rozdíl, který se bude měřit.
Proč se ptají na tak osobní věci?
Možná se vás někdo ptal: „Proč se ptáte na mé rodiče?“ Nebo: „Co má společného můj byt s tím, že se cítím smutně?“
Je to jednoduché: lidská psychika nežije ve vakuu. Pokud žijete v nebezpečné čtvrti, kde se neodvažujete vycházet po tmě, vaše tělo je v neustálém stavu „připravenosti“. Pokud vás v dětství neustále kritizovali, vaše mysl se naučila, že jste „nedostatečný“. Pokud nemáte nikoho, kdo by vás poslechl, vaše bolest se zhroutí do vnitřního ticha.
Terapeut nezkoumá vaši rodinu, aby vás obvinil. Zkoumá ji, aby pochopil, jak se vaše vnitřní světy vytvořily. To není výčet chyb. Je to mapa.
Co se stane, když něco nechci říct?
Je to úplně v pořádku. Anamnéza není soudní proces. Pokud se cítíte nepříjemně, můžete říct: „Tohle je pro mě příliš těžké.“ Nebo: „Nechci o tom teď mluvit.“
Skutečně dobrý terapeut nevyhledává „skryté pravdy“. Vyhledává „bezpečné místo“. Pokud se cítíte, že vás někdo „vyšetřuje“, můžete to říct. Většina terapeutů v Česku je na tomto tréninku - a ví, že příliš agresivní dotazování může způsobit, že klient odejde navždy. Průzkum z března 2023 ukazuje, že 68 % lidí, kteří terapii předčasně ukončili, uvedlo, že se cítili „přehlíženi“ nebo „napadáni“ v první schůzce.
Na druhou stranu - pokud se vám podaří otevřít se, i když je to těžké, většina lidí později říká: „Když jsem to řekl poprvé, cítil jsem, že jsem konečně nejsem sám.“
Je to jen jedna schůzka?
Ne. Anamnéza je proces, ne událost. První rozhovor je jen začátek. V dalších sezeních se budou otázky opakovat - ale jinak. Například: „Když jste řekl, že se vaše matka nezúčastňovala vašich narozenin, jak se to projevilo v dospělosti?“
Terapeut bude sledovat, jak se vaše příběhy mění. A také, jak se mění vaše vztahy k nim. To je ten klíč. Nejde o to, co jste zažili. Jde o to, jak to ovlivňuje vaše dnes.
Co se děje s těmito informacemi?
Všechno, co řeknete, je chráněno zákonem. V Česku je to Zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách. Terapeut nemůže informace sdělit nikomu - ani vašim rodičům, ani zaměstnavateli - bez vašeho souhlasu. Dokumentace je anonymizovaná, uložená v zabezpečeném systému a přístupná jen terapeutovi.
Co se děje s těmito údaji? Slouží k tomu, aby se terapeut mohl rozhodnout: Je to depresivní porucha? Je to úzkostná porucha? Je to důsledek trauma? Nebo je to reakce na životní situaci? A pak - jaká terapie je pro vás nejvhodnější?
Některé terapeutické přístupy se zaměřují na chování (kognitivně-behaviorální terapie), jiné na hluboké vzorce (psychodynamická terapie). Anamnéza jim dává základ. Bez ní by terapeut mohl „vystřelit“ na cíl, který vůbec neexistuje.
Co se děje po anamnéze?
Po rozhovoru vám terapeut obvykle sdělí, co si myslí o vašem stavu. To není diagnóza jako na lékařské karty. Je to „pochopení“. Například: „Z vašich odpovědí vyplývá, že se jedná o dlouhodobou úzkost, která se projevuje v pracovním prostředí a vztazích. Je to reakce na to, že jste v dětství často cítili, že musíte být dokonalý.“
Potom vám řekne, jak by mohla terapie vypadat. Kolik sezení? Jak často? Co očekávat? A pak - zda se chcete přidat.
Ne každý je pro psychoterapii vhodný. Někdo potřebuje léky. Někdo potřebuje rodinnou terapii. Někdo potřebuje jen někoho, kdo ho poslechne. Anamnéza to všechno pomáhá odhalit.
Co se změnilo v posledních letech?
Před 20 lety se anamnéza často dělala jako „dotazník“. Dnes je to jinak. Většina terapeutů v Česku (87 % podle České komory psychologů) používá strukturovaný přístup - ale s flexibilitou. Ví, že každý člověk je jiný.
Někteří terapeuti používají digitální nástroje - aplikace, které pomáhají zaznamenat příznaky. Ale to je jen doplněk. Hlavní je stále rozhovor.
Velkým posunem je trauma-informed přístup. To znamená, že terapeut neptá: „Co se vám stalo?“ Ale: „Jak se na to dostali?“ A „Co vám pomohlo přežít?“
Nejde o to, aby se všechno vyslechlo. Nejde o to, aby se všechno vysvětlilo. Jde o to, aby se člověk cítil bezpečně. A aby věděl, že je to, co zažívá, pochopitelné.
Co když to nevyjde?
Někdy se stane, že po anamnéze terapeut řekne: „Tohle není to, co můžu řešit já.“ A to je v pořádku. To není selhání. To je odpovědnost.
Někdo potřebuje psychiatra. Někdo potřebuje léčbu závislosti. Někdo potřebuje podporu v domácím prostředí. Terapeut, který je upřímný, vás pošle tam, kde vám pomůže. A to je víc než jen „dobrý terapeut“. To je člověk, který se stará o vás, ne o svůj úspěch.
Anamnéza není test. Je to první krok k tomu, abyste se konečně mohli cítit jako člověk, kterému se o něco starají. A to je víc než jen léčba. To je útěcha - v podobě otázky, která zní: „Co se s vámi děje?“
