Úzkost ze změn je jedním z nejčastějších a nejdestruktivnějších projevů u lidí s poruchou autistického spektra (PAS). Nejde jen o nepříjemnost nebo odpor k novému - je to fyzická, emocionální a kognitivní přetížení, které může vést k regresi, vyhození školy, ztrátě komunikace nebo úplnému odstoupení od světa. Když se změní rutina, když přijde nový učitel, když se přesune třída nebo změní jídelníček, tělo reaguje jako by bylo v nebezpečí. A to i tehdy, když změna vypadá malá. Pro neurotypického člověka je to jen drobná úprava. Pro někoho s PAS to může být celý svět, který se řítí do chaosu.
Proč změny vyvolávají tak silnou úzkost?
Lidé s PAS často mají mozky, které hledají stabilitu. Nečekané změny narušují předvídatelný model světa, který si vytvořily jako ochranný mechanismus. Tento model není jen o rozvrhu - je to celá sada vztahů, zvuků, pachů, světla, pohybu a jazyka. Když se něco změní, mozek neví, co dál. A když neví, co dál, aktivuje se systém pro přežití - vypnou se jazyk, myšlení, emoce. Zůstane jen tělo, které chce utéct, zatvářit se, zatřást se nebo zatlačit hlavu do polštáře.
Podle průzkumu ZA SKLEM o.s. (2022) trpí významnou úzkostí ze změn 78 % lidí s PAS. To je více než polovina. A to není jen „má to strach z nového“. Je to systémová porucha zpracování informací. Když se změní něco, co bylo pevné, mozek neví, jak přečíst novou realitu. A proto reaguje jako kdyby byl napaden.
Co je expoziční terapie a proč funguje u PAS?
Expoziční terapie není o tom, aby se někdo „vytrval“ na tom, co ho děsí. Je to o tom, aby se mozku pomohlo naučit se, že změna neznamená nebezpečí. Postupně. Malými kroky. S bezpečím.
Ve standardní formě se používá u fobií - třeba strach z pavouků. Ale u PAS to musí být úplně jinak. Klasická expoziční terapie, kde se člověk náhle vystaví obávanému předmětu, může u někoho s PAS způsobit traumata. Proto se používají upravené verze: imaginární expozice a postupná expozice in vivo.
Imaginární expozice znamená, že se změna nejprve ukáže, ne prožije. Například: místo toho, aby se dítě hned přesunulo do nové třídy, nejprve se mu ukáže fotka té třídy. Pak video, pak krátká návštěva bez vstupu, pak vstup na 5 minut, pak 10 minut, pak celý den. Každý krok je tak malý, že tělo nepřekročí svou mez úzkosti.
Tato metoda byla systematicky upravena pro PAS na počátku 21. století vědci jako Tony Attwood a Michelle Garnett. A dnes je jednou z nejúčinnějších metod - podle studie v Journal of Autism and Developmental Disorders (2021) má úspěšnost 65 %, zatímco klasická kognitivně-behaviorální terapie bez expozičních prvků jen 35 %.
Proč vizualizace je nezbytná - a ne jen „obrázek“
Vizualizace u PAS není jen ilustrace. Je to jazyk. Když člověk s PAS nemůže slovy vysvětlit, co ho děsí, může ho ukázat. Fotografie. Piktogramy. Video. 3D modely. Třeba i hračka, která představuje nového učitele.
Největší chyba je použít abstraktní obrázky. Dítě nevidí „školu“ na obrázku - vidí jen barvy a tvary. Ale když vidí fotku konkrétní třídy, konkrétní lavice, konkrétního učitele s jeho brýlemi a košilí - pak to pro něj existuje. To je klíč.
Podle zkušeností rodičů na fóru ZA SKLEM o.s. (2023) bylo klíčové použít fotografie budov, které dítě bude navštěvovat, nikoli ilustrace. A to i u dospělých. Když se přechází na novou práci, nejprve se ukáže fotka vchodu, pak kanceláře, pak kdo tam pracuje, pak jak vypadá jeho stůl. Postupně. Vizuálně. Bez tlaku.
Nové digitální nástroje jako „Social Stories Creator“ nebo „Autism Adventures“ umožňují vytvářet personalizované vizuální příběhy. Podle průzkumu ZA SKLEM o.s. (2023) 45 % terapeutů tyto nástroje již používá - a efektivita expozice se zvyšuje o 30 %.
Jak vypadá praktický plán - krok za krokem
Neexistuje univerzální návod. Ale existuje struktura, která funguje u většiny lidí s PAS.
- Identifikujte konkrétní změnu. Neříkejte „chci, aby se nebojel změn“. Řekněte: „Chci, aby se nebojel přesunu do třídy č. 5 v pondělí od 9:00.“
- Změřte úzkost. Použijte „anxiety thermometer“ - 10bodovou škálu. Jak moc se dítě bojí? 2? 7? To určí, o kolik kroků můžete jít.
- Vytvořte hierarchii. Rozdělte změnu na 5-10 kroků. Každý krok zvyšuje úzkost jen o 10-20 %. Například:
- Krok 1: Fotka třídy
- Krok 2: Video z třídy (5 sekund)
- Krok 3: Stát u dveří třídy (bez vstupu)
- Krok 4: Vstoupit, zůstat 2 minuty, pak odejít
- Krok 5: Zůstat 5 minut, s rodičem
- Krok 6: Zůstat 5 minut, bez rodiče
- Krok 7: Zůstat 15 minut
- Krok 8: Zůstat celý den
- Začněte s virtualizací. Vždy začněte s fotkami, videi, modely. Podle interního hodnocení Methis s.r.o. (2022) to snižuje riziko přetížení o 40 %.
- Spouštějte expozici v bezpečném prostředí. Není potřeba být v škole. Stačí doma, u stolu, s pohodlným sedadlem.
- Užívejte techniky pro uklidnění. Před, během a po expozici používejte: hluboké dýchání (4-7-8), 5-4-3-2-1 techniku (5 věcí, co vidíš, 4, co cítíš, 3, co slyšíš, 2, co voníš, 1, co chutnáš), nebo senzorické pomůcky (těžká plátna, hračky na stisk).
- Nechejte dítě rozhodovat. Pokud se cítí přetížené, zastavte. Nezatlačujte. Důležité je, aby se cítil v bezpečí. Pokud se cítí bezpečně, bude se chtít vystavit víc. Pokud se cítí ohroženě, bude se uzavírat.
- Opakujte. A opakujte znovu. Průměrná doba na zvládnutí jedné změny je 8-12 týdnů. U lidí s vyšším stupněm podpory může trvat až 6 měsíců.
Co se stane, když to uděláte špatně?
Expoziční terapie není „vydržet a překonat“. Je to „pomalu, bezpečně, s podporou“.
PhDr. Eva Křížová, klinická psycholožka, upozorňuje: „Nesprávně provedená expoziční terapie může u jedinců s PAS způsobit traumata a zhoršit úzkost.“
Na Facebook skupině „Rodiče dětí s PAS ČR“ (2023) uživatelka napsala: „Expoziční terapie bez přípravy způsobila u mé dcery regresi v komunikaci. Trvalo 3 měsíce, než se vrátila na původní úroveň.“
Proč? Protože nebyla dodržena základní pravidla: kroky byly příliš velké, nebyla použita vizualizace, nebyla zahrnuta regulace emocí, nebylo dítě zapojeno do plánování. Expozice nebyla kontrola - byla násilí.
Chcete-li zabránit tomu, aby se to stalo - začněte s tím nejmenším krokem, který si dokážete představit. A pak zastavte. A pak znovu. A pak znovu. Nejde o rychlost. Jde o bezpečí.
Co dělat, když nemáte terapeuta?
Podle průzkumu České lékařské komory (2023) pouze 32 % klinických psychologů v ČR má specifické školení v oblasti expoziční terapie pro PAS. To znamená, že většina lidí musí pracovat s rodiči, učiteli nebo poradci, kteří nejsou odborníci.
Co můžete udělat sami?
- Používejte fotografie - ne ilustrace. Fotografie z reálného prostředí.
- Používejte kalendáře s obrázky - každý den, který přináší změnu, označte obrázkem.
- Používejte techniky uklidnění - dýchání, těžká plátna, hračky na stisk - před, během a po každé změně.
- Používejte pravidelnost - i malé změny v denním režimu (např. jiná cesta do školy) můžete postupně zavádět.
- Používejte prázdný čas - po každé expozici dejte dítěti čas na „vypnutí“ - bez požadavků, bez otázek, bez tlaku.
Nejde o to, aby se změna „zvládla“. Jde o to, aby se člověk naučil, že změna neznamená, že se všechno zhroutí.
Co je nového - a kam se to blíží?
V roce 2023 Ministerstvo zdravotnictví ČR zavedlo nový standard péče pro PAS, který explicitně zahrnuje expoziční terapii jako doporučenou metodu (Vyhláška č. 339/2023 Sb.). To je velký krok.
V lednu 2024 začala 1. LF UK klinickou studii s názvem „Expoziční terapie s podporou virtuální reality pro úzkost ze změn u PAS“. Premilinární výsledky ukazují, že VR expozice snižuje úzkost při prvním kontaktu se změnou o 45 % ve srovnání s fotografiemi.
Společnost NeuroTech CZ již v roce 2023 spustila pilotní projekt, který měří variabilitu srdečního rytmu během expozice - aby se vědělo, kdy je člověk příliš přetížený, i když neříká nic. To znamená, že v budoucnu se expoziční terapie nebude řídit jen tím, co lidé říkají - ale tím, co jejich tělo říká.
Největší výzva zůstává: v ČR je potřeba vyškolit dalších 500 terapeutů do roku 2025, aby pokryli rostoucí poptávku. A to je jen začátek.
Co si pamatovat
Úzkost ze změn u PAS není chyba. Není slabost. Není „neposlušnost“. Je to neurologický proces - a může se měnit.
Expoziční terapie s vizualizací není rychlá metoda. Ale je jedna z mála, která řeší příčinu, ne jen příznaky. A když se dělá správně - mění se životy.
Nejde o to, aby se člověk naučil „nebojit se změn“. Jde o to, aby se naučil, že změna neznamená konec. Že změna je jen jiný krok. A že je v bezpečí.
Může expoziční terapie pomoci i dospělým s PAS?
Ano, expoziční terapie funguje i u dospělých. Mnoho lidí s PAS se snaží přizpůsobit novému zaměstnání, bydlení nebo vztahům - a úzkost ze změn je často hlavní překážkou. Dospělí často mají větší schopnost komunikovat své potřeby, což může zrychlit proces. Klíčem je stejný přístup: postupné, vizuální, bezpečné. Například: před přechodem na novou práci se nejprve ukáže fotka pracovního prostoru, pak video z cesty, pak krátká návštěva s průvodcem. Dospělí často potřebují více času na zpracování, ale výsledky jsou stejně silné - a často trvalé.
Jak dlouho trvá, než se změna „zvládne“?
Průměrně 8-12 týdnů při týdenních sezeních. Ale u lidí s vyšším stupněm podpory nebo s větší úzkostí může trvat až 6 měsíců. Důležité je neříkat „kdy to bude hotové?“, ale „kdy se cítím bezpečně?“. Pokud se cítíte bezpečně, změna je zvládnutá. Pokud ne, pokračujte pomalu. Rychlost není cíl - bezpečí ano.
Je možné použít expoziční terapii bez terapeuty?
Ano, ale jen s velkou opatrností. Rodiče, učitelé nebo poradci mohou aplikovat základní principy: vizualizace, postupné kroky, techniky uklidnění, respekt k rychlosti dítěte. Ale pokud se objeví regrese, silná úzkost nebo agresivita - okamžitě zastavte a vyhledejte odborníka. Expoziční terapie není „vlastní léčba“. Je to profesionální metoda, která může být podporována doma, ale ne nahrazena.
Proč nejsou ve školách běžné vizuální harmonogramy?
Protože většina škol nemá zdroje, školení ani čas. Vizuální harmonogramy vyžadují přípravu, individuální přístup a trénink učitelů. Ale v některých školách - například v integrovaných třídách - se tyto nástroje již používají. Když rodiče požadují vizuální podporu jako součást individuálního vzdělávacího plánu (IVP), škola je povinna ji poskytnout. Není to „dobrovolné“ - je to právní povinnost podle zákona o podpoře lidí se zdravotním postižením.
Je expoziční terapie stejná jako „vystavování“?
Není. Vystavování je násilí. Expoziční terapie je podpora. Vystavování znamená: „Musíš to zvládnout!“. Expoziční terapie znamená: „Můžeš to zkusit, když budeš chtít, a já budu tady.“ Expoziční terapie se řídí rychlostí dítěte, ne rodiče. Je to o tom, aby se člověk naučil, že se může bezpečně vystavit - ne aby se musel „vystavit“.
