Historie psychoterapie: Od Sigmunda Freuda po současné směry

Psychoterapie není jen hovor o problémech. Je to cesta, která začala více než 130 let nazpět, kdy lékař z Vídně začal poslouchat své pacientky, jak mluví o snách, bolestech a tajemstvích, která si nikdo jiný nevšiml. Dnes už to není jen o sedění na gauči a hledání dětských traumata. Psychoterapie se rozvětvila do desítek směrů, ale všechny vycházejí z jednoho základu, který Sigmund Freud poprvé naznačil: naše nevědomí ovládá to, co děláme, i když si to nemyslíme.

Co Freud vlastně objevil?

Sigmund Freud nebyl první, kdo se zabýval duševními potížemi, ale byl první, kdo řekl: „Ty problémy nejsou jen v hlavě - jsou v nevědomí.“ Před ním se hysterie, úzkosti nebo náhlé bolesti považovaly za fyzické onemocnění. Freud zjistil, že pacientky, které měly například paralýzu nohy bez jakéhokoli poškození nervů, se po hovoru o dětství a vzpomínkách, které se snažily zapomenout, začaly pohybovat nohou znovu. To byl první důkaz, že slova mohou léčit - ne jen léky.

V roce 1895 psal Freud svému příteli Fliessovi, že „tlačí“ pacientkám nohy, aby jim pomohl vzpomenout na bolest. Dnes to zní divně, ale tehdy to bylo revoluční. Největší objev ale byl jiný: že děti, které byly zneužívány nebo potlačovaly své pocity, se později nemocily. Nebylo to o „zlém rodiči“ - bylo to o tom, že něco, co se neřeklo, se nevyslovené neodchází. Zůstává. A tlačí.

Freud vytvořil tři části mysli: Id (tělo a touhy), Ego (to, co si myslíš, že jsi) a Superego (hlas rodičů a společnosti, který ti říká, že to nemůžeš dělat). Tyto části se stále bojují. A když se jedna příliš silně zatlačí - třeba touha po lásce, která není „přípustná“ - vznikne úzkost, deprese nebo fobie. To je základ všech psychodynamických přístupů dodnes.

Co se stalo po Freudovi?

Freud zemřel v roce 1939, ale jeho myšlenky se rozpadly. Někteří jeho žáci odmítli, že všechno závisí na sexu a dětství. Carl Jung řekl: „Nevědomí není jen tvoje minulost - je i věčné lidské dědictví.“ Alfred Adler řekl: „Nejsou traumata, ale cítění nižší hodnoty, které tě pohánějí.“

Tak vznikly různé školy: analytická psychologie, individuální psychologie, interpersonální teorie. Každá se snažila pochopit, jak lidská duše funguje - ale jinak. Až do 70. let 20. století byla psychoanalýza jediným vědecky uznávaným přístupem. Pak přišel náraz nového přístupu: kognitivně-behaviorální terapie (KBT).

KBT neřeší, co se stalo v dětství. Řeší, co děláš dnes. Pokud máš úzkost před přednáškou, Freud by řekl: „Zkus si vzpomenout, kdy jsi poprvé cítil, že jsi nebyl dostatečně dobrý.“ KBT ti řekne: „Zkus se vystavit tomu, co se bojíš - a postupně se to stane běžným.“

Oba přístupy fungují. Jen jinak. KBT má výsledky za 12-20 sezení. Psychodynamická terapie může trvat 3-5 let. Ale zatímco KBT ti pomůže přestat panikovat před prezentací, psychodynamická terapie ti může pomoci přestat se bát, že jsi nikdy nebyl dostatečně dobrý - až do toho, že to už tě nezajímá.

Dnes: Které směry fungují?

V Česku dnes pracuje přes 2 850 certifikovaných psychoterapeutů. Z nich 68 % klientů volí psychodynamický přístup - ale ne proto, že by to bylo „modné“. Volí ho proto, že chce pochopit, proč opakovaně selhávají vztahy, proč se cítí vždycky zraděný, proč se někdy „zastaví“ v životě bez důvodu.

KBT je nejčastější pro úzkost, deprese nebo fobie. Psychodynamická terapie pro poruchy osobnosti, chronickou nešťastnost, nebo když „všechno funguje, ale stále je to prázdné“.

A pak je tu tělesně orientovaná psychoterapie - a to je vlastně návrat k Freudovým „tlačením“. Dnes se to jmenuje body-psychoterapie. Pokud máš například stálé napětí v ramenou, nebo se ti vždycky zatváří hrudník, když někdo hovoří o citu - tělesně orientovaný terapeut ti pomůže zaznamenat, jak se tělo drží toho, co mysli zapomněla.

Výzkum Světové zdravotnické organizace z roku 2021 potvrdil: psychodynamická terapie je stejně účinná jako KBT pro depresi, úzkost a poruchy osobnosti. Jen jiným způsobem. A to je důležité. Neexistuje „nejlepší“ terapie. Existuje ta, která ti odpovídá.

Co je potřeba vědět, když začínáš?

V Česku se stát psychoterapeutem znamená nejen vysokoškolské studium. Musíš absolvovat minimálně čtyři roky specializovaného vzdělávání - 800 hodin teorie, 400 hodin supervize a 400 hodin vlastní terapie. Ano, terapeut musí být sám v terapii. Protože když nevíš, co se děje u tebe, nevíš, co se děje u pacienta.

Sezení trvá 50 minut, obvykle jednou nebo dvakrát týdně. Cena se pohybuje mezi 1 500 a 3 500 Kč. To zní drahé. Ale když se podíváš na náklady na léky, neúčinné léčby, ztracené pracovní dny nebo rozpadnuté vztahy - to je investice do života, ne do „služby“.

V Česku od roku 2020 probíhá projekt „Psychoterapie pro všechny“. Cílem je, aby i lidé s nízkým příjmem mohli dostat základní psychoterapeutickou pomoc z veřejných prostředků. Do roku 2025 se očekává, že bude v zemi přes 3 500 certifikovaných terapeutů - téměř trojnásobek oproti roku 2015.

Proč to vůbec funguje?

Nejde o to, že terapeut něco „vyřeší“ za tebe. Jde o to, že najdeš někoho, kdo tě neosušuje, neříká „všechno bude dobré“, a neříká „to je jen v hlavě“. Kdo tě prostě poslouchá - a když se zastavíš, řekne: „Co právě cítíš?“

Většina lidí, kteří projdou hlubokou psychodynamickou terapií, říká: „Nechal jsem se překvapit.“ Nečekali, že se naučí rozpoznávat, kdy je to „můj hlas“ a kdy je to „hlas mé matky“. Nečekali, že si všimnou, že se vždycky vydávají za „silného“, protože v dětství to byla jediná možnost, jak přežít. A nečekali, že to všechno způsobuje, že dnes neumí říct „ne“.

Psychoterapie není o tom, aby sis vybudoval novou osobnost. Je o tom, aby sis znovu našel tu, kterou jsi měl vždycky - jen jsi ji zasypal tím, co ti říkali, že musíš být.

Co je na tom nejtěžší?

Nejtěžší je začít. Ne proto, že bys musel přiznat „něco špatného“. Ale proto, že musíš přiznat, že tě něco trápí - a že to nevyřešíš sám. Většina lidí, kteří začnou terapii, říká: „Myslel jsem, že to zvládnu sám.“

Druhá výzva je trpělivost. Psychodynamická terapie není rychlá. Někdo potřebuje 3 roky, aby pochopil, proč se vždycky vydává za „pomocného“ - a proč to způsobuje, že ho všechny vztahy zklamou. To není „pomalu“. To je hluboké.

A třetí výzva je najít správného terapeuta. Ne každý, kdo má titul, je ten, kdo ti odpovídá. Některé zkušenosti jsou špatné, protože terapeut byl příliš pasivní, nebo příliš „vysvětloval“. Nejde o to, aby ti všechno vysvětlil. Jde o to, aby ti pomohl najít vlastní odpověď.

Co se děje dnes - a kam směřujeme?

Dnes už se žádný terapeut neomezuje jen na jednu školu. Většina kombinuje KBT s psychodynamickými prvkami, nebo přidává tělesné techniky. Je to logické. Když máš úzkost, nejprve se naučíš dýchat - a pak se podíváš, proč se vůbec dýcháš rychle.

Zájem o tělesnou psychoterapii roste. Lidé cítí, že slova někdy nestačí. Když tě něco „zatlačí“ v břiše, nebo tě „zablokuje“ v krku - tělo ti říká to, co mysli neumí říct.

A co Freud? Jeho myšlenky se neztratily. Jen se rozšířily. Dnes víme, že nevědomí není jen dětství. Je to i kultura, rodina, jazyk, sociální tlak. A že léčba není jen o příběhu - je o tom, jak se ten příběh projevuje v každém dechu, každém pohybu, každé tiché chvíli.

Psychoterapie není magie. Je to práce. Ale práce, která může změnit život - ne proto, že se něco „vyřeší“, ale protože konečně přestaneš být cizí sobě samotnému.