Práce s motivací v terapii není něco, co se udělá na začátku a zapomenou na ní. Je to neustálý proces, který probíhá po celou dobu, kdy klient a terapeut spolu pracují. Mnoho lidí si myslí, že když někdo přijde na první sezení, je automaticky motivovaný. To je iluze. Motivace se mění. Může být vysoká v pondělí a téměř nulová v pátek. A právě toto kolísání je to, co často vede k vynechávání sezení - ne proto, že klient „nemá chuť“, ale proto, že něco v jeho vnitřním světě změnilo směr.
Proč lidé vynechávají sezení - a co to skutečně znamená
Vynechání sezení se často považuje za selhání klienta. Ale to je špatný přístup. Když klient nezavolá, nezobrazí se nebo přeruší terapii, není to signál, že „nemá vůli“. Je to signál, že něco nefunguje. Možná se objevila stará trauma, která se nečekaně vrátila. Možná se klient cítí zklamaný, protože očekával rychlé výsledky. Možná se mu zdá, že terapie je příliš náročná, když se v ní musí hledět do vnitřních bojů, které dříve utlačoval.Ve skutečnosti je vynechání sezení často reakcí na emocionální přetížení. Když člověk neví, jak s něčím zacházet, nejlehčí cesta je uniknout. A terapie je často jedna z těch věcí, které vyžadují odvahu - ne jen od klienta, ale i od terapeuta. Terapeut musí být schopen přijmout, že motivace klesá, a neřešit to jako problém klienta, ale jako signál pro úpravu přístupu.
Terapeutický vztah - základ, na kterém vše stojí
Žádná technika, žádná metoda, žádný plán nezabere, pokud neexistuje bezpečný terapeutický vztah. To není jen „dobrý vztah“. Je to vztah, ve kterém klient ví, že ho terapeut neposoudí, že ho nezavrhne, když řekne „Nemám to vůbec zvládnuté“. Vztah, ve kterém může říct: „Dnes to nechci dělat“ - a nebude to považováno za selhání, ale za normální část procesu.U mladistvých klientů to platí ještě víc. Ti často popírají svá trauma, dokud nevěří, že terapeut je bezpečný. A to trvá čas. Někdy měsíce. Pokud terapeut při prvním sezení začne „řešit trauma“, může to klienta odrazit. Ale pokud vytvoří prostor, kde se může postupně otevírat, začne motivace růst sama od sebe.
Když se motivace ztrácí - co dělat
Motivace není stálá. Je to jako vlna - vystupuje, klesá, vrací se. A terapeut musí mít nástroje, jak ji obnovit, když klesne. Nejefektivnější metoda je motivační rozhovor. To není přesvědčování. To je otázka: „Co by se stalo, kdyby jsi to dělal dál?“ nebo „Co bys ztratil, kdyby ses vzdal?“Nejde o to, aby klient řekl „chci změnit“. Nejde o to, aby řekl „chci být zdravý“. Nejde o to, aby řekl „chci přestat pít“. Nejde o to, aby řekl „chci přestat být smutný“. Nejde o to, aby řekl „chci“.
Nejde o to, co klient říká. Nejde o to, co si myslí, že by měl říct. Nejde o to, co si myslí terapeut, že by měl říct. Nejde o to, co je „správné“. Nejde o to, co je „důležité“.
Nejde o nic jiného než o to, co klient skutečně cítí.
Je třeba se zeptat: „Co by ti dalo nějakou naději?“ „Co by ti dalo trochu klidu?“ „Co by ti umožnilo dýchat klidněji?“
Tyto otázky nejsou náhodné. Jsou navržené tak, aby probudily vnitřní motivaci - ne zvenčí, ale zevnitř. A když klient najde něco, co mu dává smysl, začne se přirozeně vracet. Ne proto, že ho terapeut přesvědčil. Ale proto, že si to sám našel.
Malé kroky, malé odměny - jak funguje mozek
Mozeček je zvyklý na rychlé odměny. Když něco děláš, chceš výsledek hned. A terapie je naopak dlouhodobá. To je problém. A proto je důležité vytvářet malé, viditelné kroky.Neříkejte klientovi: „Chceš změnit svůj život.“ Řekněte: „Co bys mohl udělat dnes, aby ti bylo o trochu lépe?“
Možná to bude jen to, že se vyspí. Nebo že se vykoupe. Nebo že si přečte jednu stránku knihy. Nebo že si zapne hudbu, kterou má rád, když si sedne do terapie. To všechno je důležité. Protože každý malý krok aktivuje dopamin - ten chemický signál, který říká mozkovi: „Tohle bylo dobré. Udělej to znovu.“
Nezapomeňte na sebeochvalu. Neříkejte klientovi: „Dobrá práce.“ Řekněte: „Co jsi si všiml, že jsi dnes zvládl?“ Tím ho přinutíte, aby se sám uznal. A to je silnější než jakákoliv odměna zvenčí.
Vizualizace a spojování - jak přeměnit nepříjemné na příjemné
Jedna z nejméně používaných, ale nejúčinnějších technik je spojování příjemného s nepříjemným.Uvažujte: Klient má na sezení záležet na tom, aby si přečetl text, který ho vyčerpá. Ale má rád hudbu. Tak mu řekněte: „Při čtení si zapni svou oblíbenou píseň.“
Nebo: Klient se bojí mluvit o své závislosti. Ale má rád psaní. Tak mu řekněte: „Napiš mi tři věty, co bys chtěl říct, kdyby ses mohl vyjádřit.“
Tímto způsobem se mozek naučí: „Když dělám něco těžkého, přijde i něco příjemného.“ A to změní vztah k terapii. Už není to „práce, kterou musím dělat“. Je to „místo, kde můžu být sám, s hudbou, s písmem, s klidem.“
Realistická očekávání - když terapie není „zázrak“
Velká většina lidí přijde do terapie s představou, že „po třech sezeních to bude lepší“. To je nerealistické. A když to nenastane, cítí se zklamaní. A když se cítí zklamaní, přestanou přicházet.Je třeba před terapií říct: „Terapie není rychlá cesta. Je to cesta, která trvá. Někdy se zlepšíš. Někdy se zhoršíš. Někdy se budeš cítit ztraceně. To je normální.“
Ukazujte klientovi: „Víš, kolik lidí přijde na první sezení? Tři z pěti přijde na druhé. Dva z pěti přijde na třetí. Ale tři z pěti přijde na desáté. A ti, co přijdou na desáté, se změní.“
Tímto způsobem se vytváří realistický obraz. A když klient ví, že to trvá, a že to je normální, že se někdy zastaví - přestane si to představovat jako selhání. A přestane se vzdávat.
Podpora - když terapie není jen o jednom člověku
Nikdo nemůže změnit svůj život sám. A terapie to neřeší sama. Když klient má někoho, kdo ho podporuje - přítel, rodina, skupina, terapeutická skupina - je šance na úspěch mnohem vyšší.Uvědomte si: Když klient přijde na sezení, a ví, že v něm bude někdo, kdo ho pozná, kdo si pamatuje, co říkal minule, kdo se o něj stará - to je silnější než jakákoli technika.
Proto je důležité, aby terapeut vytvářel prostor pro sociální vazby. Přesunout klienta do skupiny, kde může mluvit s lidmi, kteří prožívají něco podobného. Přidat ho do týmového sportu. Podpořit ho, aby se zapojil do nějaké aktivity, která ho spojuje s ostatními.
Toto není „dodatečná aktivita“. Je to část léčby.
Nezapomeňte na tělo
Motivace není jen v hlavě. Je i v těle. Když člověk nechodí, nebruslí, neběhá, nezvedá tíže, jeho mozek začíná být méně flexibilní. Když je mozek méně flexibilní, je obtížnější se změnit.Pohyb není „doplněk“. Je to terapeutická technika. A to nejen proto, že zlepšuje náladu. Ale proto, že zvyšuje plasticitu mozku. A to znamená, že mozek je schopný se učit novému. A to je přesně to, co potřebuje terapie.
Neříkejte klientovi: „Měl bys běhat.“ Řekněte: „Co bys mohl dělat, co by ti dalo trochu energie?“ Možná to bude jen 15 minut chůze. Možná to bude taneční video. Možná to bude těžké dřepy. Ale když to bude jeho volba - bude to fungovat.
Terapie je cesta, ne cíl
Nikdy neříkejte klientovi: „Už jsi v pořádku.“Říkejte mu: „Vidím, jak se měníš. A vím, že to neznamená, že to bude vždycky lehce. Ale já jsem tady. A ty jsi tady. A to je to, co dělá rozdíl.“
Práce s motivací v terapii není o tom, jak přesvědčit klienta, aby přišel. Je to o tom, jak mu pomoci najít důvod, proč chce přijít. A když ten důvod najde - ani jedno sezení ho neodradí.
Proč klienti přestávají chodit na terapii, i když si říkají, že to potřebují?
Klienti přestávají chodit, protože se cítí přetížení, zklamaní nebo nejistí. Terapie vyžaduje odvahu - a když se v ní objeví stará trauma, ztráta, strach nebo pocit, že „to nepomůže“, je snadnější se vzdát, než pokračovat. To není selhání klienta - je to signál, že terapeutický přístup potřebuje úpravu. Motivace není statická. Kolísá. A terapeut musí být připraven reagovat na tyto výkyvy, ne je posuzovat.
Jak terapeut může zjistit, zda je klient motivovaný?
Motivaci nezjistíte tím, že se zeptáte: „Chceš změnit?“ Zjistíte ji tím, jak klient reaguje na otázky, které ho přinutí vnitřně zvážit: „Co by se stalo, kdyby jsi to dělal dál?“ nebo „Co by ti dalo nějakou naději?“ Pokud klient začíná mluvit o vlastních snách, strašidlech nebo malých výhodách, které už zažil - to je známka vnitřní motivace. Motivace se projevuje v jazyce, který je vlastní, ne v těch slovech, která terapeut používá.
Může terapie fungovat bez vztahu mezi terapeutem a klientem?
Ne. Žádná technika, žádná metoda, žádný nástroj nezabere, pokud klient nevěří, že terapeut je bezpečný. Vztah je základ. Bez něj je terapie jen „práce na papíře“. S ním se klient otevírá, důvěřuje, přiznává se, a dokonce když se cítí ztraceně - zůstává. To je důvod, proč terapeutický vztah není „příjemný bonus“ - je to hlavní léčivá složka.
Co dělat, když klient přijde na sezení, ale mlčí?
Nežádejte ho, aby mluvil. Místo toho řekněte: „Vím, že dnes je těžké mluvit. Můžu ti dát trochu času?“ Nebo: „Můžeme si dnes jen sedět?“ Někdy je mlčení větší krok než slova. Když klient ví, že může mlčet bez trestu, časem začne mluvit sám. A to je víc než jakákoli technika.
Jak dlouho trvá, než se motivace v terapii zlepší?
Nikdo to neví přesně. Ale studie ukazují, že až 70 % klientů začne být motivovanější až po 6-10 sezeních. To znamená: pokud klient přijde 8-10krát, pravděpodobnost, že se změní, je výrazně vyšší. Důležité je neztrácet trpělivost. Motivace se nebuduje v jednom sezení. Buduje se v tisíci malých chvílích - když si klient vzpomene na to, co řekl minule, když se usmál, když si všiml, že dýchejí klidněji.
