Když se česká žena a japonský muž setkají poprvé, nejspíš nevědí, že jejich první konflikt nebude o tom, kdo umyje nádobí, ale o tom, proč se ona na jeho rodinné oslavě nezúčastnila - protože se nechtěla podřídit „příkazu“ nechat ho představit její rodiče jako „dceru“. Nebo když český muž a nigerijská žena se hádají o tom, proč ona stále volá své matce třikrát týdně - a on si myslí, že to je „příliš mnoho“. Tyto situace nejsou jen o nesouhlasu. Jsou o tom, jak se dvě různé světy setkávají v jedné kuchyni, jedné posteli, jednom domě. A když se tyto světy nechápou, vztah se může rozpadnout. Ne proto, že se neodpouští, ale proto, že nikdo neví, jak přeložit to, co se skrývá za slovy.
Když kulturní rozdíly přestanou být jen zajímavost a začnou být konflikty
V Česku se počet mezikulturních párů za posledních 12 let zvýšil o 80 %. V roce 2022 bylo registrováno přes 5 800 manželství mezi českým občanem a cizincem. To znamená, že každý 15. pár v Česku má alespoň jednoho partnera, který se narodil jinde. A většina z nich nechápe, že jejich problémy nejsou jen „obvyklé“ vztahové. Je to jiné. Je to jako když dva lidé hrají šachy - ale každý používá jiná pravidla. Jeden hraje s královnou jako hlavní figurou, druhý s pěšáky. A když se oba snaží vyhrát, nevědí, proč se druhý nechová tak, jak by měl.
Ve vztazích to vypadá takhle: jedna strana považuje přímou kritiku za upřímnost, druhá za útok. Jeden považuje za normální, že se rodina zapojí do každého rozhodnutí, druhý si myslí, že to je zásah do soukromí. Jeden si myslí, že „mít čas pro sebe“ je zdravé, druhý si myslí, že to znamená „necháváš mě“. A když se to stane opakovaně, začne se to překrývat s emocemi: „Ty mě nechápeš“, „Ty jsi nevěrný“, „Ty mě nenávidíš“. Ale ve skutečnosti se to týká jen jedné věci: kulturního rozdílu.
Jak psychoterapie pracuje s tím, co se neříká
Standardní párová terapie se zaměřuje na komunikaci, emoce, konflikty - ale ne na to, proč se tyto věci vůbec objevují. Interkulturní párová terapie je jiná. Neříká: „Mluvte si více“. Říká: „Co se skrývá za těmi slovy?“
Terapeut nejprve nechá každého partnera vysvětlit svou kulturu - bez přerušování, bez posouzení. Tento proces trvá 45 až 60 minut na sezení. A není to jen o tom, co se dělá na svátky. Je to o tom, jak se vyrůstalo, jak se vyjadřovala láska, jak se řešily konflikty, jak se mluvilo o smrti, o penězích, o pohlaví. Někdo zrodil v rodině, kde se plakalo jen večer, když nikdo neviděl. Někdo jiný v rodině, kde se všechno řešilo hlasitě, před celou rodinou. A když se to řekne nahlas, často se stane, že partner řekne: „Tak to jsi to myslel? Já jsem si myslel, že to znamená…“
Terapeut pak pomáhá vytvořit tzv. „kulturní ponoření“. Každý partner vypráví příběh z dětství - ne o tom, jak se chovali, ale o tom, jak se cítili. Když český muž vypráví, jak se jeho otec nikdy neobjímal, ale vždycky řekl: „Jsi muž, nepleť se s emocemi“, a nigerijská žena vypráví, jak její matka každý den šla do kuchyně a zpívala, aby „odstranila smutek z domu“, pak se stane něco neuvěřitelného: přestávají si být cizí. Ne proto, že se dohodli na pravidlech. Ale proto, že konečně vidí, proč se druhý chová tak, jak se chová.
Čtyři strategie, které fungují
Interkulturní terapie nepoužívá jednu metodu. Používá kombinaci. A podle výzkumů z Masarykovy univerzity a Couples Analytics (2023) fungují tyto čtyři:
- Aktivní naslouchání a strukturované sdílení - každý partner mluví jen o své kultuře, druhý jen naslouchá. Žádné přerušování. Žádné „Ale já jsem to dělal jinak“. Toto sezení může trvat celé dvě hodiny. A často je to prvníkrát, kdy se partner slyší.
- Narrativa kulturního ponoření - partneri vyprávějí příběhy z dětství, z rodiny, ze svých prvních zkušeností s láskou. Podle studie snižuje toto cvičení stereotypy o 63 %. Proč? Protože když slyšíš, že někdo se naučil milovat přes ticho, protože jeho otec se nikdy neukázal, neříkáš si: „Je chladný“. Říkáš si: „To je ten, kdo se snažil milovat, i když mu nikdo neukázal jak.“
- Praktické řešení konfliktů - místo aby se někdo musel „přizpůsobit“, vytvářejí společná pravidla. Například: „Na české svátky chodíme k mé rodině, na nigerijské svátky přijde tvoje matka k nám a připraví jídlo.“ Nebo: „Když se cítím zneužit, řeknu: ‚Mám pocit, že mě nechápeš‘, a ne: ‚Ty jsi zlý‘.“
- Přeformulování rozdílů jako síly - místo aby byly rozdíly chyba, jsou zdrojem. Jeden partner přináší strukturu, druhý kreativitu. Jeden je přímý, druhý je citlivý. Když se to uzná, vztah se stává bohatší. 78 % párů, které toto zvládly, hlásí vyšší kreativitu v řešení problémů.
Kdo může pomoci - a kdo ne
Ve většině případů se terapeut neobtěžuje jazykem. Ale musí mít jiné dovednosti. Musí být schopen rozpoznat, kdy je problém kulturní, a kdy je to jen starý konflikt maskovaný jako „kulturní rozdíl“. Musí umět pracovat s tím, co se neříká. S tím, co se „neřekne“, protože to „není vhodné“. S tím, co se „neřekne“, protože to „bylo zakázané“ v dětství.
Problém je, že jen 28 % psychoterapeutů v Česku má specifickou přípravu pro práci s interkulturními páry. A jen 12 % z nich je certifikovaných pro tuto specializaci. To znamená, že mnoho párů hledá pomoc u terapeuta, který neví, co dělá. A to může být škodlivé. Někdo může říct: „To je jen tvoje kultura, musíš se přizpůsobit.“ A to je přesně to, co vztah zničí.
Nejúspěšnější terapeuti mají tři věci: kulturní humilitu - tedy schopnost říct: „Nechápu, ale chci pochopit“. Zkušenost s konkrétní kulturou - třeba s východoevropskými, asijskými nebo africkými tradicemi. A schopnost pracovat v třetím jazyce - ne v češtině, ne v angličtině, ale v jazyce, který oba partneři používají jako komunikační prostředek. Třeba v němčině nebo ve francouzštině. To je klíč. Protože když mluvíš v jazyce, který není tvůj mateřský, mluvíš pomaleji. Mluvíš jasněji. A často mluvíš o tom, co opravdu cítíš.
Co se děje v Česku - a co se bude dít
Průměrná cena jednoho sezení je 1 500-2 500 Kč - o 20-30 % více než standardní terapie. Ale poptávka roste. V Praze a Brně je nejvyšší koncentrace mezikulturních párů. A většina z nich hledá pomoc. Některé terapeutické ordinace už mají speciální programy - například Ústav pro výzkum rodiny v Praze zahájil projekt „Mezi kulturami“, který vytváří standardní rámec pro český kontext. A v roce 2023 byl testován hybridní přístup: osobní sezení + online platforma, kde partneři mohou sdílet příběhy, tradice, výrazy lásky - a terapeut to sleduje.
Do roku 2030 by měla být mezikulturní kompetence součástí všech terapeutických studií v Česku. Protože už to není výjimka. Je to realita. Každý druhý pár, který přijde na terapii, má nějaký kulturní rozdíl. A nejde o to, aby se jedna strana změnila. Jde o to, aby se vztah stal místem, kde se obě kultury mohou setkat - a ne zničit.
Co dělat, když si myslíte, že potřebujete pomoc
Nemusíte čekat, až se vztah rozpadne. Pokud se cítíte, že:
- „Nikdy se nám nedaří dohodnout na tom, jak oslavovat svátky“
- „Každý konflikt se otočí na to, že jsi ‚příliš kulturní‘ nebo ‚příliš český‘“
- „Cítím se, jako bych musel zůstat v tichu, abych nezlobil“
- „Nemůžu se otevřít, protože se bojím, že to bude považováno za slabost“
…pak je čas zvážit interkulturní párovou terapii. Nejprve hledejte terapeuta, který má zkušenosti s vaší konkrétní kulturou. Nejen s „kulturními rozdíly“ obecně. Hledejte někoho, kdo umí pracovat v třetím jazyce. A nechte se nechat poradit - nejde o to, kolik sezení jste měli, ale o to, jestli jste konečně začali pochopit, proč se druhý chová tak, jak se chová.
Nejlepší příklad? Česko-čínský pár, který po 10 měsících terapie vytvořil společný kalendář - kde byly oba svátky, obě jídla, obě tradice. A začali oslavovat oba. A konflikty se snížily o 80 %. Ne proto, že se někdo vzdal. Ale proto, že se naučili, jak být spolu.
