Každá třetí dítě ve věku do 18 let zažije nějakou formu dětského trauma. Nejde o vzácnost. Nejde o výjimku. Je to běžná, ale často neviditelná realita, která se tají za školními výsledky, závislostmi, depresemi a dokonce chronickými nemocemi v dospělosti. Studie ACE - Adverse Childhood Experiences - toto zjištění nejen potvrdila, ale představila první vědecky doložený přepočet: dětské trauma není jen bolestivá vzpomínka. Je to biologický, neurologický a sociální proces, který přepisuje budoucnost.
Co je vlastně studie ACE?
V roce 1995 začali američtí lékaři Vincent J. Felitti a Robert F. Anda s neobvyklým experimentem. Zkoumali, co se stane s lidmi, kteří ve dětství zažili násilí, zanedbání nebo rodinný rozpad. Našli 17 337 dospělých pacientů z kliniky Kaiser Permanente v Kalifornii a položili jim jednoduchou otázku: Co ti v dětství někdy udělal někdo, kdo měl být tvoje bezpečí?
Výsledky byly šokující. Zjistili, že téměř dvě třetiny lidí (63,9 %) zažily alespoň jednu z deseti typů traumatu. Víc než jedna pětina (21,9 %) měla tři nebo více. A to nebylo jen „to se stalo“. Čím více těchto zkušeností člověk zažil, tím větší byla šance, že v dospělosti onemocní, závisne, sebevraždí nebo zemře předčasně.
Deset typů dětského trauma, které mění život
Studie ACE neříká jen „bylo to špatné“. Definuje přesně, co je špatné. Každá z těchto zkušeností se počítá jako jeden bod do ACE Score - od 0 do 10:
- Fyzické týrání
- Emocionální týrání - kritika, vyhrožování, odmítání
- Sexuální zneužívání
- Fyzické zanedbávání - nezajištění jídla, oblečení, hygieny
- Emocionální zanedbávání - nezájem, nevnímání potřeb, izolace
- Domácí násilí - vidět, jak je matka nebo babička týrána
- Duševně nemocný blízký člověk - rodič s depresemi, schizofrenií, bipolární poruchou
- Zneužívání drog nebo alkoholu v domácnosti
- Rozvod nebo rozchod rodičů
- Uvězněný blízký člověk - rodič, bratr, sestra vězněný
Nejde jen o to, co se stalo. Nejde jen o to, kdo to udělal. Nejde ani jen o to, jak to bylo. Nejde o jednu událost. Je to systém. Je to postupné narušení bezpečí. Je to to, co tě naučí: svět není bezpečný. Lidé nejsou spolehliví. Ty nejsi důležitý.
Když trauma mění tělo - jak to funguje?
Když dítě zažívá násilí nebo zanedbání, jeho mozek a tělo reagují jako na životní ohrožení. Uvolňuje se kortizol, adrenalin, stresové hormony. Dlouhodobě. Každý den. Každou noc. Každou chvíli, kdy je bezpečí ohroženo. Tělo se přizpůsobuje - ale ne pro život. Pro přežití.
Neurologové to nazývají „toxic stress“. Mozek se přestaví. Oblasti odpovědné za emoce, paměť a rozhodování se rozvíjejí špatně. Části mozku, které by měly řídit klid a bezpečí, se přepnou na režim „přežít“. To je důvod, proč lidé s vysokým ACE Score mají vyšší riziko deprese, úzkosti, PTSD - a také chronických nemocí: diabetes, srdečních onemocnění, rakoviny, hepatitidy, autoimunitních chorob.
Nejde o „něco si vymyslel“. Nejde o slabost. Je to fyzická změna. Tělo si pamatuje. Mozek si pamatuje. Každý bod ACE Score zvyšuje riziko chronické nemoci o 20-40 %. A to i když člověk nekouří, nejezdí rychle a nejí sladkosti.
Co se děje v duši a v chování?
Když dítě nikdy nezažilo bezpečí, nezvládá vztahy. Když nikdy nezaznamenalo, že někdo může být věrný, začne se domnívat, že každý někdy zklame. V dospělosti se to projevuje jako:
- Opakované vztahy s násilnými partnery
- Obrovská potřeba být „všechno“ - všechno zvládnout, všechno dělat, jinak se necítíš důležitý
- Problémy s důvěrou - nebo naopak, rychlé přivázání k lidem, kteří nejsou bezpeční
- Zneužívání alkoholu, drog, jídla - jako způsob, jak ztlumit bolest
- Pokusy o sebevraždu - které jsou u lidí s ACE Score 4+ až 30krát častější
- Předčasné těhotenství, špatné školní výsledky, nezaměstnanost
Je to jako kdyby tělo a mozek nikdy nezvládly přejít z režimu „přežít“ do režimu „žít“. I když je dospělý člověk bezpečný, jeho nervový systém si pamatuje, že nebyl.
Je to nevyhnutelné? Ne.
Největší chyba je myslet si, že vysoký ACE Score = ztracený život. To není pravda. Studie ACE neříká, že trauma určuje budoucnost. Říká, že trauma zvyšuje riziko. Ale nezaručuje výsledek.
Klíčová otázka je: Kdo nebo co vstoupilo do života a změnilo směr?
Byl tam učitel, který tě vždycky pozdravil? Byla tam babička, která tě vždycky objala? Byla tam kniha, která ti řekla, že nejsi sám? Byla tam terapeutka, která ti řekla: „To ti nezakážeš. To ti nezakážeš. To ti nezakážeš.“
Tyto „pozitivní zkušenosti“ - nebo „protective factors“ - mohou překonat dopad trauma. Výzkum ukazuje, že stabilní vztah s dospělým, který je přítomen, věrný a bezpečný, může snížit riziko chronické nemoci o až 40 %. Terapie, která pomáhá zpracovat trauma, může změnit i neurologické vzorce v mozku. Tělo se může naučit znovu cítit bezpečí.
Co dělat - v Česku i v praxi
V České republice se poznatky z ACE studie postupně dostávají do praxe. Organizace jako Šance Dětem a NATAMA používají ACE dotazník, aby lépe pochopily, jaké potřeby mají děti v tísni. Učitelé, sociální pracovníci, lékaři a terapeuti se učí: neptáme se „Co s tebou je?“, ale „Co ti bylo uděláno?“
Je to změna pohledu. Nejde o „špatné dítě“. Nejde o „neposlušný student“. Nejde o „nepříjemný pacient“. Je to člověk, který se snaží přežít. A potřebuje bezpečí. Potřebuje někoho, kdo ho vidí.
Ve zdravotnictví se začínají vytvářet trauma-informed přístupy. To znamená: lékař nevyhodnocuje „proč jsi tak nervózní?“, ale „co ti bylo uděláno?“ Psychoterapeut neříká „překonávej to“, ale „pomáhám ti zjistit, že teď už to není reálné“.
Když si pamatuješ - co teď?
Jsou tady lidé, kteří teď čtou tyto slova a říkají si: „To bylo i se mnou.“
Nejsi sám. Tvoje tělo nevymyslelo bolest. Tvoje úzkosti nejsou „přehnané“. Tvoje závislosti nejsou „slabost“. Jsou to přežitkové mechanismy, které tě chránily, když jsi byl malý a bezmocný.
Není pozdě. Nejsi ztracený. Nejsi poškozený. Jsi přeživší. A přeživší mají sílu. Sílu hledat pomoc. Sílu začít zpracovávat. Sílu říct: „To mi nezakážeš.“
Terapie, podpora, bezpečný vztah - to není luxus. Je to lék. A nejlepší lék není ten, který zastaví bolest. Je ten, který ti vrátí pocit, že jsi hodný. že jsi důležitý. že jsi bezpečný.
Co dělat dnes?
- Pokud jsi dospělý: Zkus si vyzkoušet ACE dotazník. Je zdarma a přeložený do češtiny. Neříká ti, co jsi - říká ti, co ti bylo uděláno. A to je první krok k tomu, abys pochopil, že to nebylo tvoje vina.
- Pokud pracuješ s dětmi: Uč se rozpoznávat příznaky trauma. Neřeš chování. Hledej bolest. Představ si: „Co se stalo tomuto dítěti, aby se chovalo takhle?“
- Pokud máš dítě: Buď ten, kdo je přítomen. Ne musíš být dokonalý. Musíš být přítomný. Přítomný, když se bojíš. Přítomný, když se zlobíš. Přítomný, když se nechceš probudit. Tvoje přítomnost je největší ochranou.
Studie ACE nám neříká, že svět je zlý. Říká nám, že svět může být bezpečnější. A že každý z nás může být částí toho bezpečí - pro někoho jiného. I když to jen tak, že se zeptáš: „Jak se máš?“ a počkáš, dokud nebudeš slyšet pravdu.
