Poruchy osobnosti: Přehled typů a efektivní psychoterapie

Co vlastně jsou poruchy osobnosti?

Poruchy osobnosti nejsou jen „divné“ chování nebo „těžká osobnost“. Jsou to dlouhodobé, pevně zakořeněné vzorce, jak člověk vnímá sebe, druhé a svět kolem. Tyto vzorce jsou inflexibilní - nezmění se ani když způsobují trvalé potíže v práci, vztazích nebo v každodenním životě. Lidé s poruchou osobnosti často nevnímají své chování jako problém. Pro ně je to prostě „jak to je“. Pro ostatní ale může být jejich reakce překvapivá, nepochopitelná nebo dokonce bolestivá.

V České republice se používá mezinárodní klasifikace MKN-10, která poruchy osobnosti zařazuje do skupiny F60-F69. Podle odhadů z roku 2023 trpí nějakou poruchou osobnosti přibližně 11 % populace. To znamená, že v každé třídě nebo pracovní skupině je pravděpodobně alespoň jedna osoba, která s tím bojuje - a často to dělá sama, bez pomoci.

Tři hlavní skupiny: „Podivíni“, „Afektovaní“ a „Úzkostní“

Nejjednodušší způsob, jak si poruchy osobnosti představit, je rozdělit je do tří klastrů podle DSM-5. I když v Česku používáme MKN-10, tyto skupiny pomáhají pochopit, jak se jednotlivé poruchy liší.

Klastr A - „Podivíni“ zahrnuje lidi, kteří se chovají jako by žili ve vlastním světě. Paranoidní porucha osobnosti se projevuje trvalou podezřívavostí - každý je jejich nepřítel. Schizoidní typ se vyhýbá blízkým vztahům, nemá zájem o sex, přátelství ani rodinu. Schizotypní porucha je složitější: lidé mají zvláštní přesvědčení, mohou mít zvláštní způsoby mluvení, cítí se nekomfortně ve společnosti a při stresu mohou zažít krátké psychotické epizody - jako slyšet hlasy nebo mít zvláštní představy.

Klastr B - „Afektovaní“ je plný emocí, ale ne těch, které byste očekávali. Histrionická porucha osobnosti vypadá jako neustálý představení. Lidé s touto poruchou dramatizují každý drobný konflikt, vydírají pozornost pláčem nebo předstíranými záchvaty, a když je nechají na pokoji, reagují agresivně nebo se stahují. Narcistická porucha není jen „sebevědomí“. Je to hluboká potřeba být považován za výjimečného, chybění empatie, neustálé porovnávání se s ostatními a agresivní reakce na kritiku. Disociální (antisociální) porucha je známá tím, že člověk porušuje pravidla, lže, manipuluje a nemá vínění - ale to je jen jedna stránka. Mnoho lidí s touto poruchou je velmi charmantní, dokonce i přesvědčivá - a právě to je nebezpečné.

Klastr C - „Úzkostní“ jsou lidé, kteří se bojí. Vyhnání se společnosti (vyhýbavá porucha) není jen „škodlivá shybnost“. Je to paralyzující strach z odmítnutí, který brání v práci, vztazích i jednoduchých akcích, jako je vyjít do obchodu. Závislá porucha osobnosti je jiný extrém - člověk se neumí rozhodnout ani o tom, co si dnes koupí, protože potřebuje, aby někdo jiný řekl, co je správné. Anankastická porucha (obsedantní) je tím, že člověk se neustále „dělá“ - kontroluje, opravuje, přepisuje, pochybuje. Je to jako by žil ve stálém připravenostním režimu.

Jak se poruchy osobnosti léčí?

Léčba poruch osobnosti není jako léčba deprese - nejde o krátkodobý příjem léků. Je to dlouhý proces, který vyžaduje důvěru, trpělivost a odvahu. A největší překážka? Většina lidí s poruchou osobnosti nechce být léčena. Přijmout, že „to je v mě“ je pro ně jako přiznat, že jsou „špatní“ nebo „porušení“.

Podle dat z České lékařské komory z roku 2022 pouze 35 % lidí s diagnózou poruchy osobnosti aktivně hledá psychoterapii. Zbytek žije v izolaci, v konfliktech nebo v cyklu opakujících se selhání.

Emočně nestabilní porucha (F60.3) - nejúčinnější terapie je dialektická behaviorální terapie (DBT). Vymyslela ji Marsha Linehan v 90. letech. DBT spojuje kognitivně behaviorální techniky s mindfulness - naučí lidí, jak se uklidnit, když cítí, že se rozpadají. V Česku se od roku 2021 testuje i schema terapie, která se zaměřuje na hluboké, dětské vzorce. Pilotní studie ukázaly, že po 12 měsících se sebepoškozující chování snížilo o 40 %.

Narcistická porucha osobnosti - není jednoduchá. Lidé s touto poruchou nechtějí slyšet, že mají problém. Nejúčinnější je psychodynamická terapie, která pomáhá odhalit, proč se někdo musí cítit výjimečný - a co se skrývá za tou potřebou obdivu. Transakční analýza také pomáhá, protože ukazuje, jak člověk hraje „hraje“ role „výjimečného“ nebo „oběti“.

Schizotypní porucha - terapie se zaměřuje na snížení paranoia a zlepšení sociálních dovedností. Kognitivně behaviorální terapie (KBT) je zde klíčová. Učí pacienta, jak rozpoznat, kdy je jeho myšlenka „nerealistická“ a kdy je to jen strach.

Anankastická porucha (F60.5) - KBT s expozicí a prevencí reakce funguje skvěle. Znamená to: pokud se člověk bojí, že něco neudělá dokonale, terapeut ho vede, aby to udělal jen „dostatečně dobře“ a pak nekontroloval výsledek. Studie z European Psychiatry (2021) ukázaly, že 65-75 % pacientů zažije významné zlepšení po 20-30 sezeních.

Histrionická porucha (F60.4) - terapie trvá 18-24 měsíců. Cílem je naučit člověka, jak cítit a vyjadřovat emoce bez dramatického předstírání. KBT pomáhá s emocionální regulací, psychodynamická terapie prozkoumá, proč se někdo musí stát středem pozornosti.

Vyhýbavá porucha (F60.6) - zde se v Česku od roku 2020 testuje virtuální realita. Pacienti v bezpečném prostředí trénují sociální situace - jak říct „ne“, jak začít rozhovor, jak reagovat na kritiku. Výsledky jsou slibné: lidé se začínají cítit jistěji v reálném životě.

Závislá porucha (F60.7) - největší výzvou je přílišná závislost na terapeutovi. Když se klient začne cítit bezpečně, může se stát, že se k terapeutovi „přilepí“ a nechce terapii ukončit. Terapeut musí být jasný: „Nechci být tvůj „záchranář“, chci, abys se naučil být svým vlastním.“

Proč je léčba tak těžká v Česku?

V České republice je problém nejen v tom, že lidé nechtějí přiznat problém - ale i v tom, že pomoci je těžké.

Podle Ministerstva zdravotnictví je v zemi registrováno pouze 127 psychoterapeutů specializovaných na poruchy osobnosti. Potřeba je alespoň 500. Průměrná čekací doba na první schůzku je 8-10 měsíců. Ve srovnání s ostatními zeměmi EU jsme na 18. místě z 27 - to znamená, že většina lidí v Česku prostě nezíská pomoc, ani když ji hledá.

Největší problém je v tom, že poruchy osobnosti nejsou „viditelné“. Nemáte teplotu, nebo zlomeninu. Lidé vám říkají: „To je jen takový typ.“ Nebo: „Přežiješ to.“ Ale to nejsou jen „typy“. Jsou to trvalé trápení.

Co se mění? Naděje pro budoucnost

Nic se nezmění, pokud nebudeme mluvit o tom. Ale změna začíná.

Od roku 2022 se v Česku plánuje zvýšit počet specializovaných center z 7 na 15. Profesor Jiří Raboch z 1. LF UK předpovídá, že to sníží čekací dobu na 3-4 měsíce. To je krok vpřed. A větší počet center znamená i větší přístupnost - i pro lidi z venkova, kteří dříve neměli šanci.

Technologie, jako je virtuální realita, pomáhají lidem, kteří se bojí vyjít z domu. Schema terapie pomáhá lidem, kteří se cítí „zlomení“ už od dětství. A věda se učí - že poruchy osobnosti nejsou „věčné“ ani „nevyléčitelné“. Jsou jen obtížné.

Co dělat, když se to týká vás nebo vašeho blízkého?

• Neuvažujte o tom, že je to „nějaký typ“. Pokud se chování opakuje, způsobuje bolest a nechce se to změnit - je to problém.
• Pokud se cítíte ztraceně, izolovaně nebo vždycky stejně „špatně“ ve vztazích - hledejte psychoterapeuta. Nečekejte, až „to přejde“.
• Pokud máte blízkého, který má problémy - neobviňujte ho. Neříkejte: „Proč to děláš?“ Zeptejte se: „Co ti to dělá? Co ti to bere?“
• Pamatujte: porucha osobnosti není vina. Je to výsledek kombinace genetiky, dětství a životních zkušeností. Léčba není „náprava“ - je to cesta k sobě samotnému.

Největší překážka není terapie. Je to to, že se o tom nemluví. Až začneme mluvit o tom, že poruchy osobnosti nejsou „špatným chováním“, ale „zraněným lidským srdcem“ - až tehdy se změní věci.

Je možné se zcela uzdravit?

Ano. Ale ne v tom smyslu, že se stane člověk „normální“. Změní se. Naučí se lépe rozumět sobě i druhým. Ztratí potřebu dramatizovat, vyhýbat se nebo kontrolovat všechno. Získá místo, kde se může cítit bezpečně - i když je všechno neúplné.

Už nejsou „poruchou“ - jsou jen člověkem, který se učí žít jinak. A to je všechno, co potřebuje.