Poruchy příjmu potravy u dětí a dospívajících: Jak funguje terapie anorexie a bulimie

Co je porucha příjmu potravy a proč je to tak vážné?

Poruchy příjmu potravy (PPP) nejsou jen „fáze“ nebo „výzva pro dívky“. Jsou to závažné psychiatrické onemocnění, která mohou vést k selhání orgánů a dokonce k úmrtí. U dětí a dospívajících se nejčastěji objevuje mentální anorexie a mentální bulimie. V České republice se počet diagnostikovaných případů mezi lety 2018 a 2022 zvýšil o 37 %. Nejvíce postižené jsou dívky ve věku 12-15 let - 85 % případů. Ale chlapci se už neztrácejí - jejich podíl stoupá na 15 %.

Největší nebezpečí není v tom, že dítě nejí. Je v tom, že mozek se přizpůsobí hladu. Tělo začne spotřebovávat vlastní svaly, srdeční frekvence klesá, elektrolyty se vyrovnávají až do bodu, kdy dojde k srdečnímu zástavu. V akutní fázi je každý den důležitý. Pokud se nezačne léčit hned, riziko úmrtí je 5-10 %. To znamená, že z každých deseti dětí s anorexií jedna nepřežije.

Co se děje v prvních týdnech léčby?

Když rodiče poznají, že jejich dítě má poruchu příjmu potravy, často chtějí okamžitě začít „vybírat“ jídlo, přimět ho k jídlu nebo ho přesvědčit, že je v pořádku. To ale nemá smysl. V akutní fázi, kdy je tělesná hmotnost pod 15 % pod normální hmotností, je psychoterapie neúčinná. Dítě nemá energii na to, aby se soustředilo na myšlenky. Jejich mozek je v režimu přežití.

První krok je stabilizace těla. Pokud dítě nezíská 1-2 kg za týden, je hospitalizace nevyhnutelná. V ČR existují pouze čtyři centra, která mají plnou kapacitu pro děti - všechna jsou v Praze, Brně, Ostravě a Plzni. Průměrná čekací doba na první ambulantní termín je 4,7 měsíce. A to je problém - 35 % rodičů říká, že jejich dítě se během čekání zhoršilo.

Hospitalizace není trest. Je to záchrana. V dětské psychiatrii se dítě přeživí, dostane pravidelná jídla, sleduje se jeho tep, krevní tlak, elektrolyty. A potom - až tělo začne fungovat - začne psychoterapie.

Rodinná terapie: Proč rodiče nejsou „překážkou“, ale klíčem k úspěchu?

Nejúspěšnější metoda pro děti a dospívající do 18 let je rodinně založená terapie (FBT). Není to „terapie rodičů“. Je to terapie, kde rodiče jsou hlavními léčiteli. V prvních týdnech nechávají psychologa, aby mluvil s dítětem. Místo toho dostanou návod: jak podávat jídlo, jak reagovat na odpor, jak nechat dítě v klidu, když se bude hádat.

Podle dat z Psychiatrické kliniky 1. LF UK dosahuje FBT úspěšnosti 75 %. To je výrazně více než kognitivně-behaviorální terapie (KBT), která u anorexie úspěšně pomůže jen 45-50 % dětí. Proč? Protože dítě v akutní fázi nemá schopnost rozhodovat o vlastním jídle. Je to jako chtít, aby člověk s infekcí mozku rozhodoval, jestli potřebuje antibiotika.

U dětí do 12 let je to ještě jasnější. Rodiče musí rozhodovat za ně. Nejsou „příliš zasahující“. Jsou jediným mostem mezi životem a smrtí. Až po několika měsících, kdy tělo získá hmotnost a mozek začne fungovat, se dítě postupně zapojuje do rozhodování. U adolescentů nad 15 lety se přesouvá důraz na jejich motivaci - ale i tam je rodina základem.

Kognitivně-behaviorální terapie: Co se děje v hlavě?

Po stabilizaci těla začíná psychologická část. Zde se používá kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Cílem není „přesvědčit“ dítě, že je hubené. Cílem je najít ty myšlenky, které ho drží v pasti: „Když sním toto, budu tlustá“, „Jen když nejím, jsem něco stojící“, „Jídlo je můj nepřítel“.

Centrum AdiCare v Brně nabízí 12týdenní intenzivní program - tři sezení týdně po 90 minutách. Každé sezení je jako rozklad bomby. Nejprve se identifikuje, kdy se objeví myšlenka o jídle. Pak se zkoumá, co se stalo předtím - bylo to po škole? Po komentáři na sociálních sítích? Po rozhovoru s matkou? Pak se hledá alternativní odpověď. Ne „jíš, protože musíš“. Ale „jíš, protože tělo potřebuje život“.

U bulimie nervózy je KBT účinnější - úspěšnost 65-70 %. U anorexie je to těžší. Protože zde není jen chybné myšlení. Je to i fyzický odpor. Tělo se bojí jídla jako zbraně. A to se nedá změnit jen slovy.

Co se stane po léčbě? Proč se tak často vrátí?

Největší klam je, že když dítě přibere hmotnost a přestane vyvrhovat, je v pořádku. To není pravda. Relaps je běžný. V ambulantní léčbě se vrátí 40-60 % pacientů. V hospitalizačních programech je to 25-30 % - ale stojí to 60 000-120 000 Kč za měsíc.

Proč se to stává? Protože se neřeší kořen. 68 % případů má své kořeny v rodinné komunikaci. Rodiče se neříkají „vážně“ - říkají „nech to“ nebo „nech se“ nebo „nemusíš se tím trápit“. Dítě se učí, že jeho potřeby nejsou důležité. A když se pak vrátí do domova, kde se nic nezměnilo, znovu se utíká do jídla nebo do hladu.

Nejlepší příběh, který jsem slyšel, je od matky z AdiCare. Její dcera po 8 týdnech intenzivního programu přibrala 2 kg. „Bylo to malé, ale důležité,“ řekla. A to je klíč. Nejde o 10 kg za měsíc. Jde o jeden kousek chleba, který dítě sní bez křiku. O jednu věčnou hovorovou výzvu „jíš?“ místo „proč nejíš?“

Co mohou rodiče dělat hned teď?

Než se dostanete na lékaře, můžete začít už dnes:

1. Odstraňte rušivé prvky - žádné telefony, žádné TV během jídla. Jídlo není pozadí k životu. Je to jeho základ.
2. Nezatěžujte jídlo emoce - neříkejte „já jsem hrdá, že jsi snědl“, ani „to je špatné, že jsi to nejedl“. Jídlo není odměna ani trest.
3. Udržujte pravidelnost - 4-6 jídel denně. I když je dítě jen kousá. I když to zůstane na talíři. Příjemná atmosféra je důležitější než množství.
4. Omezte dobu jídla - 20-30 minut. Víc než to je nátlak. Méně než to je zanedbání.
5. Nepřimějte k jídlu - nezatlačujte, nevyhrožujte, nekřičte. Většina konfliktů v rodinách s PPP vzniká během jídla. Průměrně 14 konfliktů týdně. To je zničující.
6. Nezakazujte rozhovory - pokud dítě chce mluvit o jídle, nechte ho. Pokud nechce, nechte ho. Nechte ho mít své prostor.

Největší chyba rodičů je, že chtějí „vyřešit“ poruchu. Nejde o to, aby dítě „bylo v pořádku“. Jde o to, aby se mohlo vytvořit. A to se nestane, když ho tlačíte. Ale když ho necháte být - a zároveň ho neopouštíte.

Co se děje v ČR? A co se bude dít?

V ČR je na 2,5 milionu obyvatel jen jedno centrum pro PPP u dětí. Doporučený poměr je 1:1 milion. To znamená, že potřebujeme třikrát víc specializovaných pracovišť. Centrum v Praze plánuje otevřít první denní stacionář pro děti pod 10 let - protože děti se nemohou čekat 5 měsíců na první termín.

Telemedicína pomáhá. NZIP od roku 2022 nabízí anonymní poradenství po telefonu - 1 247 adolescentů ho využilo. To je významný krok. Ale není to náhrada za osobní terapii.

Prof. Raboch předpovídá, že do roku 2026 se podaří snížit úmrtnost z 5-10 % na 3-5 %. Jak? Tím, že začneme léčit dříve. A že budeme léčit všichni společně - lékaři, psychologové, rodiče, školy, veřejnost.

Největší změna nebude v léčbě. Bude v tom, že se přestaneme ptát: „Proč to dělá?“ A začneme se ptát: „Co se stalo, aby to dělal?“