Rozpad vztahu očima Lásky

Největší lekcí mého vědomého života bylo odejít ze vztahu, ve kterém byl zplozen společný syn Jakub. Ve kterém jsem dosud viděla význam a věřila jsem v něj. Tento článek je jakousi upomínkou toho, co bylo a co si odnáším z toho, co uplynulo a bylo společné naší cestě.

Upřímně, jsem velkým zastáncem rodiny a ctím hodnotu rodiny a lásky v ní. Mou největší životní výzvou dosud v mém vědomém životě bylo tuto hodnotu a ideál pustit. A vím, že mnohé ženy ví, o čem teď hovořím.

Pustit lpění na něčem krásném a ušlechtilém. Na tom, že vidíme dobro věci. Vědomě obracíme zrak k tomu, v čem vidíme smysl i hloubku, pravdivost i lidské srdce. Vidíme hodnotu i přesah a cítíme, že zvládnout tuto cestu je výzvou k daru našim nadcházejícím generacím. A že rodina je symbolem lásky a výzvou k překonání sebe a svého pocitu sebe-důležitosti, neustálým akcelerátorem vývoje naší bytosti, aby nakonec mohlo zůstat to nejpravdivější.

Vztahy mě dostaly do poloh, kdy jsem si myslela, že další krok již udělat nedokážu. Mýlila jsem se. Zjistila jsem o vztazích, že je de facto jedno, s kým žijete. Opravdu máme každý své lekce a je výzva je zvládnout. Dokonce i ty vzdálenější konce vesmíru jsou výzvou k učení – a obsahují v sobě ten veliký dar, možnost uvidět, jak každý střípek vesmíru bez ohledu na rozdílnosti je spojen Láskou se všemi a vším. Lze i tady milovat.

Je jednoduché obstát si důvody, proč nám někdo ublížil. A proč chceme odcházet. Velmi snadno spadáme do tendence před druhým se uzavřít. Mnohem větší výzvou zůstává, vidět srdce a bytostné „já“ toho druhého ve chvíli, kdy koná tak, že zraňuje něco, co je pro nás citlivé. Dovolit si tomu být přítomní a dovolit si své zranění opravdu cítit.

A skrze tuto bolest můžeme dál růst.

Nedokážu popsat zranitelnost, které se dotýkám, když sahám na naše nejniternější hodnoty. Zranitelnost je nedílnou součástí našeho lidství, a pokaždé, když se jí dotýkáme, máme možnost vrátit se ke svému srdci (nebo jej naopak zavřít).

Život se tolik dotýká naší nahoty. Zranitelnost je v tom, že některé věci jsou nám tolik přirozené, a přece nemůžeme zajistit, že nám v nich nebude ublíženo. Např. upřímná investice do rodiny a ve vztahu. Láska k vlastním dětem, které nemůžeme uchránit před jejich osudem. Nebo to, že jsme prostě zranitelní, když se otevíráme druhému v důvěře a blízkosti – a pokud jsme v tom upřímní, může se stát, že nás ten druhý zraní a bude to opravdu bolet.

Pak je na řadě schopnost přijetí bolesti jako součásti života, umění odpouštět, schopnost vidět a akceptovat to, co se skrývá za jednáním druhého. Pak se může stát, že i dva odloučené vesmíry, které si vládly sobě navzájem válkou, mohou nyní nacházet cestu porozumění. Soucit nás vede k pochopení sebe i druhých a přijetí vzdálenosti i situace takové, jaká je. Soucit je léčivý, zároveň v sobě obsahuje prvek uvědomění a přijetí, že některé věci už nemůžeme změnit.

Jaká je tedy cesta ke zdravému vztahu?

Hledáme cesty, návody a řešení. Ale přijde mi, že něco tak organického, jako je propojování dvou světů různých lidí, nemá zdaleka tak jednoduché postupy a principy, které jde aplikovat na všechny a všechno. Také mi přijde, že to, co nám fungovalo před týdnem nebo před měsícem, už nemusí fungovat nyní.

A je třeba s tím počítat. Být otevření změnám a vývoji vztahu.

Navzdory inovaci nové doby a snahy nás posunout vpřed, se v sobě, ve svém okolí a světě kolem nás stále setkávám se zátěžemi minulosti. Touha žít to nové nás brzdí někdy v tom, abychom zůstali na místě, prožili, co je třeba si prožít. A pak to pustili a mohli se posunout.

Inovace a nové pohledy a přístupy. Dokud se nestanou integrovanou součástí naší bytosti, můžeme povídat o čem chceme. Ve skutečnosti, až když přestáváme mluvit a dovolíme si žít to. Prožít také to, co nechceme a naplno pustit svůj ideál Lásky, – tehdy se stáváme svobodní a nové principy se manifestují skrze nás.

Ale my na nich nemusíme víc lpět.

Vidím často snahy manifestovat všechny tyto principy velmi povrchně, neboť v nich postrádám hlubší akceptaci toho, že to tak kolektivně (a často ani v našich životech) prostě není. A tedy pokud někdo hovoří o tom, jak se zhmotňují nové principy, zajímá mě podívat se pod povrch a hlouběji k jádru věci. A kde doopravdy jsme „tady uvnitř“?

Pojďme do hloubky.

Jsme stále nevědomí a stále naskakujeme na nevědomé vzorce. A když to praskne, dostáváme se do procesů, které nejde navrátit zpátky. Destruujeme podle vzorů předchozích generací, a to ani ne proto, že by někdo nám nebo my někomu chtěli ublížit. Jednoduše prostě proto, že tento svět má zápisy Nevědomého šílenství – bez skutečného důvodu a bez viníka. Je to pouhé Jsoucno.

Toto Jsoucno je třeba přijímat a pak jej rozpustit. Vidět v něm sebe sama. Moment, kdy začneme na svého partnera ukazovat prstem, nepochopili jsme vůbec nic. Kdo je tedy viníkem našeho osudu?

Často, i když děláme nejvíc, nedaří se udělat víc. Někdy prostě nevidíme, kde jsme, a někdy zase nemůžeme ovlivnit události, které se staly. Kolo času nenávratně odtáčí jeden kruh a pak zase další do nové spirály – a minulost pohltí čas.

Dokud lpíme na hodnotách, které vidíme před sebou (ačkoli jsou dobré, významné, vysoké a zdravé), budeme nuceni o ně přicházet. To je fakt přinesený z podstaty života, který je proměnlivý. Čím více lpíme, tím horší je cesta naplnění našich tužeb.

A nakonec víc, než na principech Nové Země záleží na té Pouhé Přítomnosti v nás. A na to jsme možná zapomněli i v této uspěchané době, kdy se jako tvůrci nového paradigmatu snažíme o záchranu světa.

Možná je čas to pustit.

Přeji vám krásný a naplněný čas. A ráda bych tímto s vámi sdílela pozvání do mého nového terapeutického prostoru, který tvořím aktuálně v Řevnicích (Praha – západ). Kontaktujte mě a objednejte si konzultaci na mé stránce www.facebook.com/NOVAterapie

S pozdravem,
Lina <3

Komentáře
  • Odebírejte videa a články
  • Facebook
  • Kategorie